Modlitba za svět

Co může udělat pro mír ve světě obyčejný člověk? Nic? Jen čekat, co udělají vlády světa a jak budou reagovat jednotlivé národy na různé národnostní nebo náboženské konflikty? Něco přece jen udělat můžeme. V několikaletém projektu Modlitba za svět putujeme doslova po celém světě: každé první pondělí v měsíci v 17:30 je u Sv. Gotharda sloužena mše za určitou zemi, po níž následuje přednáška a krátká diskuse, ukončena představením státní hymny. Celý měsíc se pak společně i osobně modlíme na úmysly, týkající se této země. Chceme prosit Boha za bezpečný svět, aby byl místem života nejen pro nás, ale i pro ty, kteří se teprve narodí.

Belize

5. dubna 2021 – 2. května 2021

 

Z Evropy se v dubnu přesuneme do Střední Ameriky, kde leží stát s názvem, který mu dali patrně první Evropané, hledající v těchto končinách zlato, a to podle řeky, protékající tímto územím: takto Španělé rozuměli domorodému mayskému obyvatelstvu, které zde žilo celé tři tisíce let před jejich příchodem. I když Španělé nakonec museli v roce 1862 ustoupit Britům, kteří svou kolonii nazvali Britským Hondurasem. Takto ji znal celý svět až do roku 1973, kdy se obyvatelstvo rozhodlo pro dnešní pojmenování, a jako poslední britská kolonie na americké pevnině vyhlásilo 21. září 1981 nezávislost.

Tento krok se neobešel bez konfliktů, v němž paradoxně bývalý kolonizátor sehrál důležitou roli protektora svobody a nezávislosti, a to před sousední Guatemalou, která argumentovala historickými nároky na bývalé španělské území. I když nakonec pod mezinárodním tlakem Guatemala Belize v roce 1991 uznala, ještě o pět let později prohlásila toto území za svůj department, zahrnutý i ve státní ústavě.

Jednou nohou v Karibiku, druhou ve Střední Americe představuje tento stát o rozloze necelých 23 tisíc km2 jeden z posledních neprobádaných pozemských rájů. Deštné pralesy nejenže jsou domovem mnoha vzácných zvířat, ptáků, stromů i rostlin, ale ukrývají v sobě i památky mayské civilizace, která dávno před tou evropskou znala výpočet kalendáře, některá matematická pravidla a dokázala si poradit i se složitými stavebními technikami, srovnatelnými s egyptskými pyramidami.

Historickou zvláštností tak bezesporu je i fakt, že nyní zde žije podstatně méně obyvatelstva než v dobách Mayů, takže v Belize je nejnižší hustota obyvatelstva v zemích Střední Ameriky: díky četným migracím v minulosti, a to nejen v důsledku kolonizační politiky, ale i blízkosti jinými kulturami obydlených ostrovů. Při studiu o Belize se tak možná někteří z nás poprvé setkají s pojmy jako mesticové, kreolové nebo garifuna. 

Pestrá směs ras a kultur s sebou přináší i náboženskou rozmanitost. Nejblíže k původnímu náboženství sice mají zbytky mayského obyvatelstva, moderní Mayové se však obvykle hlásí k některé z forem křesťanství anebo hledají kořeny své tradice, přičemž lidské rituální oběti nahrazují obětí kuřete, kakaa anebo likéru z cukrové třtiny. Nejsilnější skupinu i přes výrazný pokles v poslední době představují římští katolíci, asi třetina obyvatel se hlásí k některé z protestantských tradic a téměř čtvrtina Belizanů o sobě prohlašuje, že jsou ateisté.

Návštěva tohoto středoamerického státu by byla určitě pro mnohé velmi atraktivní a nenechali by si ujít korálové útesy, plavbu lodí do legendárního mořského závrtu Blue Hole anebo návštěvu mennonitské komunity ve městě Orange Walk. Nejen geografická vzdálenost a finanční náročnost, ale i covidová pandemie však tuto návštěvu odsouvají do pozice dovolenkových či poznávacích snů.

 Večer věnovaný Belize – 5. dubna 2021:

18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)


 (belize_primluvy1618079316.pdf)


Belgie

1. března 2021 – 4. dubna 2021

Pro mnohé může být překvapením, že Belgie jako samostatný a nezávislý stát existuje teprve od roku 1830, stejně jako skutečnost, že tuto svou nezávislost získala na jednom ze svých nejbližších sousedů, a to Nizozemsku, s nímž (spolu s Lucemburskem) dnes tvoří téměř legendární unii, předcházející bezcelní a bezhraniční schengenský prostor, a to tzv. Benelux.

Po francouzské revoluci a po skončení napoleonských válek vídeňský kongres (1814–1815) mj. rozhodl o vytvoření samostatného nizozemského království, sestávajícího z bývalých provincií burgundského a španělského Nizozemí. Jak náboženská, tak i národnostní a ekonomická rozdílnost tohoto nesourodého území již roku 1830 vedla k nepokojům a revoluci, započaté v bruselském divadle, jejímž výsledkem bylo nucené uznání samostatného belgického státu. Neklid této doby dosvědčuje i ne zcela logické stanovení hranic nového státního útvaru, jenž sice usiloval o status republiky, ale v tehdejší monarchicky založené Evropě by těžko hledal stoupence, minimálně tak těžko, jak hledal svého krále.

Zajímavostí je, že samotné slovo Belgie a přídavné jméno belgický vzniklo ve Francii: ta tímto termínem pojmenovala území bývalého španělského Nizozemska na rozlišení od ostatních částí Nizozemska, ale i na rozlišení od lutyšského církevního knížectví (s nímž ale Belgičané tvořili náboženskou i jazykovou jednotu).

Původní hranice Belgie zahrnovaly i dnešní samostatné Lucembursko (přičemž část historického lucemburského území zůstala na území Belgie a tvoří dnes tamní německy mluvící společenství), jakož i provincii Limburg, která se nakonec vrátila do nizozemského království. Tím (prvním) belgickým králem se nakonec stal německý princ von Sachsen-Coburg-Saalfeld jako Leopold I.

Dějiny Belgie v posledních třech stoletích předurčují a stále ovlivňují politickou situaci tohoto bohatého a vlivného evropského státu: uměle vytvořený stát, postavený původně na odporu vůči nizozemské nadvládě, postupně ztrácí na své jednotnosti, a to i přesto, že národním heslem Belgie je právě „V jednotě je síla“. Stát je rozdělen na tři regiony (Valonsko, Vlámsko a Brusel) a tři společenství (francouzské, nizozemské a německé), přičemž každý region i společenství mají svůj parlament i vládu a neexistuje jediná politická strana, která by byla přítomna v celé Belgii a mohla by snadno vytvořit funkční federální vládu.

Jakkoli katolická víra tvořila jeden z podstatných státotvorných prvků při vzniku Belgie a zdejší katolická církev se ještě v polovině 20. století velmi aktivně zapojovala do misionářských aktivit zejména na africkém kontinentu, dnes prochází velkou krizí jak duchovních povolání, tak i morálního kreditu u obyvatel Belgie. V roce 2010 dokonce nuceně rezignoval biskup v Bruggách, na něhož vyšel najevo skandál, že od pěti let zneužíval vlastního synovce.

Večer věnovaný Belgii – 1. března 2021:

18:15 prezentace základních informací (Benedikt Dynybyl), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (belgie_primluvy1614619357.pdf)

Barbados

1. února 2021 – 28. února 2021

Barbados je malý ostrovní stát na samém východu Karibského moře, 34 km dlouhý a 23 km široký v nejvzdálenějších bodech. Jako jediný z ostrovů v Malých Antilách nevznikl vulkanickou, ale tektonickou činností, když dvě geologické desky narazily na sebe a vytlačily nad mořský povrch pevninu pokrytou korálovými koloniemi. S tímto jevem souvisí i další výjimečnost: protože geologické desky stále pracují, ostrov pomalu stále roste do výšky a také zvětšuje svou rozlohu.

Původní obyvatelstvo tohoto ostrova tvořilo několik rodin indiánských kmenů, které zde žily téměř v úplné izolaci, až do objevení ostrova španělskými mořeplavci na konci 15. století. Jsou to právě španělské mapy, na nichž je ostrov poprvé zakreslen a pojmenován jako Barbados, podle „vousů“ zdejších fíkovníků. Evropští námořníci přivezli s sebou i řadu civilizačních nemocí, na které domorodci nebyli vybaveni, a fatální pro ně bylo nakažení neštovicemi. Španělé i Portugalci, kteří na ostrov připluli po nich, Barbados opustili jako pustou a nehostinnou půdu. Stihli však z Brazílie přivézt cukrovou třtinu, jejímiž plantážemi nahradili původní deštné pralesy.

V roce1625 připluli na ostrov Britové, kteří si zde založili důležitou základnu pro obchod s africkými otroky a pro deportaci neposlušných irských vzbouřenců z Evropy. Obě skupiny, které byly nuceny pracovat jako otroci na plantážích, byly Brity silně utiskovány, i přestože tvořily významnější část populace než Angličané. Byli to právě Irové, kteří položil základ katolické církve na Barbadosu, i když až do zrušení otroctví roku 1833 svou víru mohli praktikovat pouze tajně, nejednou ve skalních jeskyních. Jediným povoleným náboženstvím na Barbadosu byla do té doby anglikánská církev.

Dne 30.listopadu 1966 získal Barbados nezávislost na Velké Británii, zůstal však ve společenství Commonwealth, takže jeho oficiální hlavou je anglická královna. V roce 2020 však barbadoský parlament přijal rezoluci, jíž se zavazuje k 55. výročí získání nezávislosti, tzn. k 30. listopadu 2021,definitivně opustit spojení se Spojeným královstvím a stát se parlamentní republikou. V rámci celosvětového odstraňování a ničení soch bývalých otrokářů koncem roku 2020 jich bylo několik strženo i na Barbadosu.

Tento státčelí několika problémům, které je nutno zmínit. Od května do prosince je zde tzv. období dešťů, které s sebou někdy přinášejí hurikány, ničící obyvatelům jejich příbytky. Nejničivější zaznamenaný hurikán zasáhl ostrov v roce 1780, tehdy zde zemřelo více než 4.500 lidí. Další problém tvoří ničení pobřežních korálů a znečišťování vzácné podzemní vody ze strany turistů.

Večer věnovaný Barbadosu – 1. února 2021:

18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


 (barbados_primluvy1612193181.pdf)


Bangladéš

Bahrajn

Bahamy

Ázerbájdžán

Austrálie

Arménie

Argentina

Antigua a Barbuda

Angola

Andorra

Alžírsko

Albánie

Afghánistán



Copyright © 2018 - 2021 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.