Modlitba za svět

Co může udělat pro mír ve světě obyčejný člověk? Nic? Jen čekat, co udělají vlády světa a jak budou reagovat jednotlivé národy na různé národnostní nebo náboženské konflikty? Něco přece jen udělat můžeme. V několikaletém projektu Modlitba za svět putujeme doslova po celém světě: každé první pondělí v měsíci v 17:30 je u Sv. Gotharda sloužena mše za určitou zemi, po níž následuje přednáška a krátká diskuse, ukončena představením státní hymny. Celý měsíc se pak společně i osobně modlíme na úmysly, týkající se této země. Chceme prosit Boha za bezpečný svět, aby byl místem života nejen pro nás, ale i pro ty, kteří se teprve narodí.

Kromě mezinárodně uznaných států je ve světěně kolik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdys nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.

Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.

 

Aruba

1. srpna 2022 – 4. září 2022

Jen 25 kilometrů od pobřeží Venezuely leží ostrov, jenž měří cca 30 km na délku a ani ne 10 km na šířku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby toto území nebylo součástí Nizozemského království v Evropě. Jde o pozůstatek koloniálního území ze 17. století, kdy Nizozemí ovládlo 6 karibských ostrovů, později tvořících tzv. Nizozemské Antily. Dnes k Nizozemí kromě pevninského území a kromě Aruby náleží ještě ostrovy Bonaire a Curaçao. Statut těchto oblastí se v posledním století mění, z původního soustátí se postupně stávají více nezávislá území s vlastní samosprávou, současný stav trvá teprve od roku 2010. Už od roku 1972 vítězí v místních volbách strana, otevřeně proklamující, že konečným cílem je zcela nezávislý stát.

Vyhlásit nezávislost však není jen otázkou politické vůle, ale i mezinárodně-společenské a ekonomické vize. A tento malý ostrůvek poslední desetiletí žil ze dvou hlavních příjmů: tím prvním byly ropné rafinerie, zpracovávající ropu z Venezuely. Tento zdroj kapitálu však vypadl v okamžiku, kdy se už v 90. letech začaly rafinerie uzavírat a plánovaný odchod z nizozemské unie roku 1996 byl díky pochopení nizozemských poslanců rok předtím odložen na neurčito. Místní vláda proto začala více sázet na příjmy z turistického ruchu. Budování hotelových komplexů a různých především mořských a přímořských atrakcí zažívalo velký boom těsně před covidem a zejména pro Nizozemce tato země představovala ráj, do něhož rádi a často létali. I toto odvětví však v posledních dvou letech utrpělo velké rány a dnešní arubská samospráva řeší vážné problémy, nejen jak udržet poměrně vysokou životní úroveň místních, ale jak zhruba 110 tisíc obyvatel vůbec uživit.

Problém je tím závažnější, že veškeré základní potraviny se na Arubu přivážejí, na ostrově se pěstuje pouze aloe, z něhož se vyrábí alkohol, dále kosmetické a farmaceutické přípravky, určeny jak pro turisty, tak pro export, obojí se však zatím nepovedlo vrátit na úroveň před vypuknutím světové covidové pandemie v roce 2020. Přitom kromě přírodních krás Aruba příchozím nabízí i další neobvyklý fenomén, a to je „mystické“ prostředí. Cestovní agentury rády zdůrazňují, že na Arubě se léčí i psychické problémy a lidé, kteří zde prožijí aspoň dva týdny, si rozhodně „dobijí baterky“ nejen fyzickým odpočinkem, ale i duševní pohodou. A tak se na území ostrova poslední dobou také opravily nemnohé kostelíky a kaple, které bývají otevřeny většinou po celý den. Budete-li mít někdy možnost sem zajet, poznáte při bohoslužbách zvláštní karibský jazyk papiamento, jenž se používá pouze na výše zmíněných

ostrovech, patřících aktuálně Nizozemsku. Většina z těch sakrálních prostorů je navíc katolická, takže aspoň liturgii by mohl rozumět každý z nás.

Večer věnovaný Arubě – 1. srpna 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Arubu; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

(aruba_primluvy1659559908.pdf)



Arcach

4. července 2022 – 31. července 2022

Dějiny jsou málokdy spravedlivé, vytváříme je my lidé a zejména tehdy, když si některá skupina přivlastní i Boží práva anebo začne pošlapávat hodnoty, které Bůh dal každému člověku i národu, může dojít k fatálním tragédiím, které lze ukončit opět pouze přikloněním se k Božím řešením. Ne, nevím, jaká jsou to řešení a netuším, jak jich dosáhnout. To, čeho jsem si však vědomý, že je v souladu s Boží vůlí, je, abychom se v situacích, jimž nerozumíme, modlili, a to nejen za sebe, za své přátele a blízké, ale i za ty, kteří nám ubližují a řadí se k našim nepřátelům. Je poměrně snadné se modlit tehdy, když nám za to nic nehrozí. Je mnohem těžší najít způsob, jak se modlit v situacích, kdy se někdo může cítit dotčeně už jenom tím, že se za něj někdo modlí. Anebo – což je ještě těžší ale v souladu s Boží vůlí – když se někdo modlí za ty, které nemá rád.

Republika Arcach. Možná si ji spíše pamatujeme pod názvem Náhorní Karabach. Vznikla – stejně jako mnoho dalších – po rozpadu Sovětského svazu. Ten nenastal najednou, jako tomu bylo v případě Československa, kde se musely dohodnout pouze dva národy. Zde šlo o mnohem složitější proces a mnohem těžší problém. Sovětský svaz, jenž vznikl uměle postupným obsazováním a přiřazováním sousedních území k Rusku a prosazováním idey jednotného (sovětského) národa a jednotné (komunistické) ideologie, se rozpadal po celý rok 1991, bývalé svazové republiky vyhlašovaly nezávislost a s posledním dnem roku 1991 byla z Kremlu stažena vlajka Sovětského svazu a na Nový rok nahrazena vlajkou Ruska. S uznáním nezávislosti některých území to bylo mezinárodně poměrně jednoduché: řídilo se (paradoxně) komunistickou ústavou SSSR z roku 1977, která přiznávala právo na sebeurčení jednotlivým sovětským republikám. Nic na tom neměnila skutečnost, že tyto republiky byly často vytvořeny účelově, jejich obyvatelstvo záměrně promícháváno a jejich hranice mnohdy neodpovídaly žádným historickým skutečnostem. Stejně tak se nebral v potaz fakt, že uvnitř bývalých sovětských republik byly další entity, odlišné ať už jazykem, anebo kulturou, které ve stejném roce 1991 vyhlásily nezávislost nejen na Sovětském svazu, ale i na bývalé sovětské republice, do níž byly po celá desetiletí začleněné.

Takto byla 2. srpna 1991 vyhlášena i republika Náhorní Karabach (od r. 2016 pod názvem Arcach), kterou však do roku 2006 neuznal žádný stát, naopak o toto území začaly kruté ozbrojené boje, nejdříve mezi Ázerbájdžánem, k němuž de iure Arcach stále patří, a Arménií,

která se přihlásila k národu, jenž na území Karabachu žije. Mezinárodní konflikt zesílil nejen tím, že byl Arcach uznán tzv. separatistickými republikami Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří (a také několika státy, které jsou součástí USA, Austrálie a Španělska), ale i tím, že se do problému vložila ruská armáda, takže v roce 2020 opět vypukla krvavá válka, jejímž největším důsledkem byla odříznutí území Arcachu od Arménie a izolace obyvatel Arcachu od zbytku světa.

A za tento kousek země na naší planetě, o němž místní tvrdí, že Pán Bůh nejdříve stvořil Karabach, a potom zbytek světa, se budeme v červenci modlit. Aby zodpovědní činitele našli co nejdříve řešení, které bude respektovat Boží vůli. My jim v tom můžeme na dálku pomáhat.

Večer věnovaný Arcachu – 4. července 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Arcach; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (arcach_primluvy1656877010.pdf)


Americká Samoa

6. června 2022 – 3. července 2022


Je velmi pravděpodobné, že jste o tomto americkém území nikdy neslyšeli, a pokud ano, tak jste si o něm nedokázali nic představit, snad kromě matného dojmu, že jde o nějaký ostrov či ostrovy v Tichém oceánu. Už tato lokalizace je velmi divná: Americká Samoa je mnohem blíže k Austrálii či Novému Zélandu než ke Spojeným státům americkým. Jde tedy o jeden z amerických států? Anebo zde máme co dočinění ještě s posledními stopy kolonizace, a to ve 21. století? A proč se vlastně máme za toto území modlit, když nejde o samostatný a nezávislý stát?

Vysvětlení nám dává samotný název ostrovů, a to v obou jeho slovech. Samoa – bez přívlastku si můžeme vybavit samostatný stát v Tichomoří, jenž pod vlastní vlajkou vystupuje na všech mezinárodních akcích. Tato země získala nezávislost na Novém Zélandu roku 1962 a od té doby si žije svým vlastním životem jako napůl monarchie a napůl parlamentní republika. I když oficiálně v Samoi vede vládu premiér, ve skutečnosti se stejně radí s náčelníkem starobylého samojského kmene. A právě tento kmen spojuje samojské souostroví, rozdělené na sklonku devatenáctého století mezi Německo a USA, tedy státy, které neměly příliš velkou kolonizační historii ani zkušenosti. Možná právě proto už nedocházelo k zotročování domorodých obyvatel, ale k obsazování nových území vedly spíše ekonomické zájmy. O východní část ostrovů přišli Němci s prohranou první světovou válkou a obsadil ji Nový Zéland. Západní ostrovy nadále ovládaly Spojené státy, které zde nejen investovaly do rozvoje průmyslu, ale strategicky důležité místo v Pacifiku začaly využívat i jakodůležitou vojenskou základnu pro případ nepřátelských napadení, což zejménav době kolem druhé světové války lze chápat z jedné strany jako výhodu, ze strany druhé jako hrozbu. Samojci tedy žijí jak na zmíněných ostrovech, tak v novozélandském Aucklandu, a spojuje je stejný jazyk, kultura i tradice. Naopak rozděluje je odlišná politika, zahraniční postoje i ekonomická situace.

Zatímco bývalá Západní a dnes nezávislá Samoa je řazena mezi chudé rozvojové země, její východní soused díky propojení s Amerikou každoročně hospodaří s velkým přebytkem. I přesto, že jde o území spravované Spojenými státy, není Americká Samoa jedním z rovnocenných států: příčinou je již výše zmíněný statut domorodých náčelníků. Ačkoli o to americká vláda již v roce 1949 stála a Kongres USA téměř jednomyslně začlenění Samoy do svazku amerických států schválil, proti tomu se postavili místní náčelníci a jejich stanovisko je potřebné brát vážně: jednou začleněné území totiž již nemůže být vyčleněno, považuje se za trvalé. A tak si Americká Samoa uchovává do budoucnosti stále otevřená vrátka pro případ, že se bude chtít osamostatnit. Zatím však jsou její obyvatele věrnými americkými obyvateli, i když nikoli občany. A v přepočtu na procenta právě z tohoto území se rekrutuje nejvíce vojáků do americké armády.

 

Večer věnovaný Americké Samoi – 6. června 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Americkou Samou; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)


 (americka_samoa_primluvy1654546891.pdf)

Burundi

2. května 2022 – 5. června 2022


I další měsíc zůstáváme modlitbou na africkém kontinentua ani tentokrát nepůjde o stát, jenž by se mohl pochlubit dlouhodobým mírem či prosperitou. Jakkoli by cestovní agentury pravděpodobně rády nabízely turistům tuto destinaci jako ukázku divoké africké přírody, většina evropských zemí, včetně České republiky, cestování do Burundi nedoporučují.

Tato malá země obklopená mnohem větším Kongem či Tanzanií sousedí také s Rwandou, s níž delší dobu tvořila jedno soustátí, zejména v období, kdy tato oblast byla součástí německého koloniálního území (1880–1923, od roku 1890 pod exoticky znějícím názvem Ruanda-Urundi) a následně pod správou Belgie, která se však už roku 1925 pokusila předat poměrně velkou část řídicích pravomocí místním obyvatelům. Tito však nejsou schopni nalézt společnou řeč doslova i obrazně: dvě hlavní etnické skupiny tvoří historicky starší pastevecký kmen Hutu a kastovně založený kmen Tutsiů, jenž v posledním století dokázal více spolupracovat s Evropany, takže ve zmíněném soustátí se jim logicky dostává větší prostor i ve státní administrativě. Donedávna hlavní město Bujumbura na břehu nejhlubšího a druhého největšího afrického jezera Tanganika leželo právě v oblasti, kde převažovalo obyvatelstvo tutsijského původu, zatímco rebelující Hutuové, odmítající jak nadvládu Evropanů, tak dominanci tutsijských Afričanů, tvořili většinu obyvatel na severu země a také v dnešní Rwandě. Právě v ní docházelo v 50. letech 20. století ke krvavým masakrům, kde si kmeny a rodiny vzájemně vyvražďovaly členy v několika pokoleních. Roku 1961 byl dokonce zavražděn dědic královského trůnu princ Louis Rwagasore, jenž usiloval o spolupráci všech kmenových skupin na společném území. Nedlouho poté se území Ruanda-Urundi dělí na dva samostatné celky, které v červenci 1962 vyhlašují státní samostatnost a nezávislost na jakémkoli jiném státě. Svět tyto deklarace přijímá bez jakékoli prodlevy, i v očekávání uklidnění politické nestability a zastavení krveprolití.

Nic z toho se však nenaplnilo. Burundi zažívalo jeden puč a státní převrat za druhým a nepomohlo ani to, že se z dědičného království roku 1966 stala republika, kde je prezident jmenován na základě demokraticky vyhlášených voleb. Pádu monarchie předcházely vraždy členů královské rodiny následované masakry, při nichž v průběhu několika dnů zahynulo čtvrt milionu obyvatel, přičemž cílem byli zejména vzdělaní Tutsiové, jejichž životní styl byl považován za zradu národních tradic. V dalších letech se však několikrát karta obrátila a obětmi vražd se staly celé rodiny a vesnice obývané Hutuy.

Řešení složité a neklidné vnitropolitické situace nepřišlo ani poté, co byl v Burundi v roce 1976 vyhlášen výjimečný stav a zákaz nočního vycházení (ten trval až do dubna 2006), ani roku 1981, kdy byla přijata nová ústava, zaručující absolutní vládu jediné politické straně, která vyhraje volby. Nevyšly ani pokusy zajistit stabilitu zákazem jakýchkoli náboženských aktivit a zatýkáním všech odpůrců prezidenta a vlády. V roce 1987 padla vláda, ústava, prezident a následovaly další desítky tisíc zavražděných i uprchlíků. Zdálo se, že nová ústava z roku 1991, zajišťující mnohostrannou a neetnickou vládu i parlament, přinese v zemi mír. Už v roce 1993 po vraždě prezidenta Ndadaye však vypukla občanská válka, trvající až do roku 2005, kdy jsou do země přizvány jednotky OSN. Ani poté však nelze říct, že by přestalo násilí a nastal tolik potřebný klid. A právě za tuto zemi se budeme modlit v květnu.

 Večer věnovaný Burundi– 2. května 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Burundi; 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


 (burundi_primluvy1651822670.pdf)

Burkina Faso

4. dubna 2022 – 1. května 2022


Snad i proto, že jsme se poslední dva roky víceméně věnovali buď covidu, anebo politickým disputacím kolem bývalého českého premiéra a následně kolem parlamentních voleb, nevěnovalo se ani příliš prostoru v médiích, ani našeho zájmu jiným událostem, které se však nás katolíků týkají více, než bychom si chtěli připustit. Často se totiž opakuje věta, že jsou to právě věřící v Ježíše Krista, kteří v posledních 10 letech musí čelit silnému pronásledování a teroristickým útokům, ale kdybychom měli vyjmenovat nějakou zemi, kde se tak děje, Burkina Faso by nám nejspíš na rozum nepřišla.

Přitom je to právě tato africká země, kde katolíci přinášejí už několik let za svou víru tu největší daň, vlastní život. Zatímco my jsme řešili, zda je vhodné v neděli jít do kostela, když stoupá počet nakažených koronavirem, v Burkině Faso jít v neděli na katolickou mši znamená riskovat život. Doslova. Vesnice jako Dori nebo Silgadji na severu země zažily džihádistický útok na shromážděné věřící společenství právě během nedělní bohoslužby, ve vesnici Hantokoura na východu země zemřeli rukou teroristů protestantský kněz i jeho věřící rovněž přímo v kostele, stejně jako katolický kněz a pět dalších farníků v kostele v Dablo. K nejkrvavějšímu útoku zatím došlo v červnu 2021 na severu země ve vesnici Salho, kde útočníci nemilosrdně vyvraždili 140 osob. A v noci z 10. na 11. února 2022, tedy doslova před pár týdny, přepadli ozbrojení teroristé na motorkách malý katolický seminář v Bougui, vyhnali z něho 146 žáků a 7 profesorů, které rozehnali po okolí s přísným zákazem pod hrozbou zabití vrátit se zpět, poničili kříže a sochy, Kristu i světcům přelámali končetiny či usekli hlavy a podpálili jak zdejší ubytovny, tak společné prostory.

Krátce předtím došlo v této zemi k vojenskému převratu, kdy byl svržen první katolický prezident země Roch Christian Kaboré, jenž stál v čele země od roku 2015 a jemuž se evidentně nepovedlo nejen zajistit větší bezpečí v Burkině Faso, ale ani přimět radikální islamisty k dialogu s ostatními náboženstvími. Ti do země často přicházejí ze sousedního Nigeru anebo Mali, přičemž pohraniční terén je výhodný právě pro pohyb malých ozbrojených skupin, které po útoku rychle zmizí, dříve, než na místo dorazí armáda či státní policie, přičemž tyto jsou schopny kontrolovat pouze území do cca 100 kilometrů od hlavního města Ouagadougou a cca 50 km od druhého největšího města Bobo-Dioulassa.

Paradoxem přitom je, že stát, jenž získal svou nezávislost na Francii roku 1960 a který jsme do roku 1984 znali pod názvem Horní Volta, ve zmíněném roce přijal nový název Burkina Faso, jenž v překladu do češtiny znamená Země spravedlivých. Té nespravedlnosti je zde přitom mnohem více než pouze zmíněné náboženské nepokoje. Více než 80% negramotnost dospělé populace, vysoká inflace, přetrvávající celoroční sucho, politická nestabilita, téměř nekontrolovatelná přeshraniční migrace a jiné faktory činí z této země jeden z nejchudších i nejméně bezpečných států světa, jenž má po lednovém puči nejen nezvěstného prezidenta, ale i uzavřené hranice a rozpuštěný parlament. Spojené státy americké i Evropská unie marně žádají, aby byl prezident propuštěn a v zemi opět nastolena demokracie. My této zemi můžeme pomoct aspoň každodenní dubnovou modlitbou.

 

Večer věnovaný Burkině Faso – 4. dubna 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Burkinu Faso; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)


 
(burkina_faso_primluvy1648840065.pdf)



Bulharsko

7. března 2022 – 3. dubna 2022

I kdybyste nikdy nebyli v Bulharsku, nemohli jste oněm neslyšet. Ti, kteří zažili dobu československého komunismu a družby socialistických zemí východního bloku, téměř sto procentně zde byli na dovolené na Zlatých Pískách anebo na Slunečném pobřeží. Kromě studeného moře v Německu to byly pro nás nejbližší přístupné pláže, kam se jezdilo nejen koupat, ale i stanovat a trampovat. Domů jsme si pak jako suvenýry vozili tradiční balkánskou keramiku, růžové voňavky, prázdné škeble a ulity a ručně vyráběné dřeváky. Nemluvě o gurmánských zážitcích v podobě šašliků, grilovaných ryb či šopského salátu, dospělými nejednou zapíjených domácí rakijí.

O dějinách Bulharska jsme toho moc nevěděli, zato jsme museli zpaměti znát některé životopisní údaje soudruhů Georgi Dimitrovova čiTodora Živkova. Přitom propojení našich národů bylo mnohem starobylejší a duchovnější než to, které nabízelo politické bratříčkování. Byla to právě bulharská říše, kam utekli žáci Cyrila a Metoděje poté, co již nebyli žádoucí na území „naší“ Velké Moravy. A zatímco úcta k těmto světcům u nás díky obrozeneckému hnutí započala teprve v 19. století (do té doby se dokonce jejich jména spíše vyskytovala v staročeských podobách Crha a Strachota), na Balkáně je uctívali nepřetržitě už od jejich smrti. Mimochodem Bulhaři se dodnes přou se sousedními Makedonci, jaký původ mají tito slovanští věrozvěsti a spolupatroni Evropy.

Právě na území Bulharska vznikla cyrilice (k nám přinesli písmo zvané hlaholice), která dala základ azbuce, kterou Bulhaři používají dodnes. I když díky tomu, že zdejší mládež stále více touží po svém uplatnění v západní Evropě, na rozdíl od předchozích desítek let už není výjimkou ani to, že jsou nápisy v Bulharsku napsány i v latince a místní se s Vámi domluví i některým světovým jazykem. Horší to bude se znakovou domluvou, pokud svůj souhlas či nesouhlas chcete dát najevo pokynutím hlavy. Bulhaři tato znamení berou zcela jinak než většina světa: kývání hlavou směremdolů znamená „ne“ a vrtění hlavou zleva doprava naopak „ano“.

Už v roce 865 bylo křesťanství přijato jako státní náboženství a ke svým křesťanským kořenům se hrdě Bulhaři hlásí dodnes, i když do chrámů jich většina chodí jen jednou, dvakrát za život (křest a svatba), případně je tam ještě jednou přivezou na pohřeb. Když se v roce 1991 schvalovala nová ústava, téměř jednohlasně bylo odsouhlaseno také to, že tradičním náboženstvím země je bulharské pravoslaví. K němu se hlásí dvě třetiny obyvatelstva, zatímco druhým největším náboženstvím je islám: s finanční podporou zahraničních muslimů, včetně turecké vlády, bylo v Bulharsku za posledních 15 let postaveno více než 150 nových mešit a minaretů. Ve srovnání s rostoucím počtem imámů (muslimští duchovní) je nulový dorost katolického kněžství velmi smutnou skutečností. V celém Bulharsku je sice asi 40 tisíc katolických věřících, kteří jsou sdruženi vetřech diecézích (dvě římskokatolické Sofia-Plovdiv a Nikopol se sídlem v Ruse, jedna řeckokatolická se sídlem v Sofii), ale s bohoslužbami i charitativní činností v Bulharsku pomáhají právě čeští salesiáni. Jejich prostřednictvím budeme i my v březnu pomáhat tamním chudým.

  

Večer věnovaný Bulharsku – 7. března 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Bulharsko; 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)


(bulharsko_primluvy1646081943.pdf)


Brunej

7. února 2022 – 6. března 2022


Když se řekne název tohoto státu, možná si vybavíme dvě skutečnosti: sultána a ropu. Pro většinu z nás, kteří se o dění ve světě zajímáme pouze okrajově, je tato země tak vzdálená, že nás ani nenapadne, abychom více přemýšleli nad tím, jak žijí tamní obyvatelé, případně jaké jsou podmínky pro křesťany, kteří zde bydlí anebo pracují.

Nejdříve pár slov o tom, kde Brunej nalezneme na mapě: hledat budeme v jihovýchodní Asii na ostrově Borneo, jenž leží zhruba v polovině vzdálenosti mezi asijským a australským kontinentem. Země, která jako samostatný a nezávislý stát vznikla teprve od 1. ledna 1984 a jejíž území je rozděleno mezi dvě části, které nemají suchozemské spojení, kdysi vládla celému ostrovu. Současný sultán Hassanah Bolkiah, jemuž je 75 let a jenž zemi vládne už od roku 1967 (při nástupu na trůn mu bylo 21 let), je na jedné straně jedním z nejmocnějších panovníků na světě, který vládne autoritativní mocí a nemá problém kdykoli rozpustit parlament a jmenovat novou vládu (jelikož jako sultán je zároveň předsedou vlády), na straně druhé patřík nejbohatším lidem na světě, vlastní asi 5 tisíc aut, mezi nimiž nechybí každý vyrobený model značky Ferrari, unikátní vozy Bentley či speciálně upravená auta Lamborghini, a rovněž největší sbírku (odhaduje se 500 kusů) Rolls-Royců na světě. Jeho palác je největším bytem na světě, má 1800 pokojů a své děti rozmazluje například nákupem zlatem obložených letadel, včetně nového typu airbusů.

To vše by možná bylo dobré akorát na stránky bulvárních časopisů, kdyby zároveň neprohlásil svou rodinu jako ochránce náboženství, samozřejmě toho jediného správného, kterým je jedna ze sunnitských větví islámu. V rámci ústavy sice kvůli mezinárodnímu tlaku musel zaručit svobodu všem náboženstvím, zároveň však vyžaduje, aby každý, kdo vyznává jiné než islámské náboženství, tuto skutečnost nahlásil státním úřadům, které rozhodnou o tom, zda a kde může svou víru praktikovat. Obecně platí, že tak může činit pouze v soukromí a nesmí o tom mluvit nikde na veřejnosti, včetně kolegů či svých příbuzných. Od roku 2013 navíc zavedl sultánv Bruneji muslimské právo šarí’a a je pouze otázkou času, kdy ho začne tvrdě vyžadovat a aplikovat i u nemuslimského obyvatelstva.

Až do roku 2021 měla katolická církev v Bruneji zvláštní postavení, které jí zaručoval brunejský rodák Cornelius Sim. Ten získal prestiž v zahraničí už během svých studií, a i když byl jako jeden z mála pokřtěným katolíkem, víru opustil a věnoval se světské kariéře. K Bohu a katolické církvi se vrátil v roce 1988, nechal se vysvětit na kněze jako první brunejský rodák a záhy se tento vzdělaný a nadaný kněz stal biskupem, ačkoli vlastně pod sebou neměl žádné duchovenstvo. Papež František jej roku 2020 dokonce jmenoval kardinálem a toto mezinárodní uznání brunejského občana dodávalo naději i místní katolické komunitě. Nečekaná smrt kardinála Sima v květnu 2021 a absence jakéhokoli jeho nástupce otevírá řadu otázek, na něž neznáme žádnou odpověď.

Zároveň je to však pro nás příležitostí modlit se celý měsíc za Brunej, za její obyvatele a za ty v jakékoli nouzi, včetně našich spoluvěřících, zvlášť.      

   

Večer věnovaný Bruneji – 7. února 2022:

18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


(brunej_primluvy1644313105.pdf)



Brazílie

3. ledna 2022 – 6. února 2022


Brazílie je jeden z největších států světa a protéká jím nejdelší řeka Amazonka. Tato řeka dala název i největšímu deštnému pralesu, jenž stále ukrývá množství neprobádaných rostlin i živočichů. Na druhou stranu patří k nejohroženějším přírodním rezervacím a důležitost těchto světových plic, jak Amazonii nazval i papež František, si stále více uvědomují i světoví vůdci, když bijí na poplach v důsledku stále více znečištěného ovzduší vlivem průmyslových emisí, nekontrolovanému rozšiřování těžebních oblastí či rychlých klimatických změn na planetě.

Přitom samotná Brazílie patří mezi 8 nejprůmyslovějších států. I přesto domácí hospodářství dlouhá desetiletí nevykazuje žádný růst a státní rozpočet už před covidovou krizí vykazoval závratný dluh ve výši 250 miliard amerických dolarů.  

Dějiny Brazílie donedávna téměř zcela ignorovaly dobu před objevením této země portugalskými mořeplavci roku 1500. Domorodí indiáni byli zabíjeni anebo zotročováni a k těmto levným pracovním silám záhy přibyly více než 3 miliony otroků, přivezených z Afriky. Kromě kávových, kakaových a kaučukových plantáží byli zaměstnáváni při těžbě zlata a diamantů, což bylo pro portugalskou korunu hlavním zdrojem příjmů. Není divu, že když Napoleon ohrožoval Portugalsko, král Juan VI. se přeplavil právě do této země, kterou prohlásil samostatným královstvím a sám sebe brazilským králem. Jeho syn Pedro šel ještě dál a ze země učinil císařství. V této době však už sílily nepokoje místních, královský dvůr se vrací zpět do Evropy a roku 1822 získává země nezávislost. Dochází k zákazu obchodu s otroky, zemi začínají vyčerpávat probíhající války s Argentinou a následně s Paraguayí, klesají ceny kaučuku i kávy. Brazílie, která se v roce 1891 stala republikou, začíná být zmítaná hospodářskou i společenskou krizí, sociálně neúnosnou situaci se snaží vyřešit nejdříve komunistické hnutí, potlačené a vystřídané fašistickým režimem, a následně vojenskou diktaturou. V roce 1988 sice byla přijata nová demokratická ústava a byla značně posilněna role parlamentu, ani dnes však Brazílie nepatří mezi politicky stabilní země. Neustávají sociální nepokoje, roste nezaměstnanost, stát se stále více zadlužuje, v pokladně chybí jakékoli rezervy. Prezident Bolsonaro je jedním z největších odpůrců očkování a byl to právě brazilský ministr zdravotnictví, který i přesto, že byl nakažen covidem, přijel na zasedání Valného shromáždění OSN do New Yorku.

Brazílie je země od nás vzdálená nejen geograficky (z Evropy se na východní pobřeží letí cca 13 hodin), ale i kulturně a mentálně. I přesto, že katolíci tvoří více než 80 % obyvatelstva a země je rozdělena na 278 (!) diecézí či územních prelatur, obecně vládne náboženská nevědomost a míchání víry s různými spiritistickými a sektářskými praktikami.

Nelze ještě nezmínit aspoň obrovskou sochu Ježíše Krista Spasitele, jenž z kopce Corcovado dohlíží na druhé největší město země Rio de Janeiro. Je asi důvod: město pravidelně hostí bezpochyby nejznámější karneval na světě, při němž se zábava často posouvá za hranice rozmarů, marnivosti a hříchu. Přitom na okraji velkoměst v tzv. favelách žije 70 %obyvatel za hranicí chudoby…

Večer věnovaný Brazílii – 3. ledna 2022:

18:15 prezentace základních informací (Vilém Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


 (brazilie_primluvy1641733892.pdf)


Botswana

6. prosince 2021 – 2. ledna 2022


Botswana, kterou starší lidé znají spíše pod názvem Bečuánsko, je mezi africkými zeměmi tak trochu jako zjevení: i přes své řídké osídlení je dnes tato kdysi velmi chudá země jedním z mála afrických států, kde strmě roste ekonomika i životní úroveň obyvatelstva. Už od roku 1988 se může nepřetržitě chlubit také nejnižším koeficientem korupce, a naopak nejvyšším stupněm stabilní demokracie ze všech afrických zemí. Toto pozitivní hodnocení však kalí skutečnost, že téměř čtvrtina všech obyvatel Botswany je nakažena virem HIV, způsobujícím nemoc AIDS. Tento fakt vyvolává i v církevních kruzích někdy až vášnivou polemiku o potřebě či naopak morální nevhodnosti bezplatné distribuce antikoncepce mezi domorodé obyvatelstvo.


Podle skalních maleb v poušti Kalahari, starých až kolem 75 tisíc let, jakož i podle dalších výzkumů, patří tato část zeměkoule mezi místa, kam vědci řadí první výskyt moderního člověka. I když dnes tvoří největší část botswanských občanů kmen Tswana, jenž dal zemi i název, je to právě tento jihoafrický stát, kde dodnes žijí cca 3 % nejstaršího etnika na zemi, zvaného San, patřících mezi tzv. Křováky. Na zdejší pastviny se však postupně stahovaly i jiné kmeny, které už na přelomu letopočtů utíkaly předstále expanzivnější mouchou tse-tse, likvidující jim dobytek.


I když dnes mluvíme o dějinách Botswany, je nutné připomenout, že většina afrického kontinentu, včetně jižní části, se neřídila evropským způsobem myšlení, jemuž je vlastní i přesné dělení půdy a vyměřování hranic. Až do 19. století se vymezovala území jednotlivých kmenů podle aktuální situace, kam se kvůli živobytí i v důsledku počasí a ročního období, ale také nemocí a populačního vývoje, přesunuly. Teprve kolonizátoři z Evropy začali s měřením a hlídáním hranic, které nešlo libovolně překračovat, jakož i s oceňováním pozemků, které měly své konkrétní majitele. V tomto procesu bylo původní obyvatelstvo zcela mimo dění, což v některých zemích dodnes vede k nespokojenosti a ke snaze vypořádat se s minulostí i násilnými kroky, včetně vyhánění nepůvodního obyvatelstva a ničení soch dobyvatelů.


První hranice byly vytyčeny roku 1852, když na jihu vznikla dnes již neexistující republika Transvaal, v roce 1884 se vyměřila hranice na severu a o rok později, když anektovala toto území britská koruna, se definitivně (a geometricky nikoli v terénu, ale na mapě podle poledníků) stanovila i hranice západní.

V té samé době se mezi domorodé obyvatelstvo dostávají první křesťanští misionáři, ovšem na rozdíl od severní Afriky jde vesměs o protestantské, většinou laické kazatele, kteří zde zakládají školy a nemocnice. Tento nepříliš násilný způsob ohlašování víry v Ježíše přináší záhy své ovoce, a už před první světovou válkou náčelník Khama III. prohlašuje luteránství za náboženství celého kmene a mění podle nové víry i zvykové právo.


Velkým štěstím bylo, že Británie darovala Bečuánsku nezávislost dříve, než vypuklo jakékoli povstání původních obyvatel, takže už v roce 1966 si mohli sami zvolit vládu i prezidenta, jenž je zároveň úřadujícím premiérem. Botswana se tak stala prvním demokratickým státem na území Afriky a tato demokracie nebyla dosud nikdy přerušena totalitním, diktátorským ani vojenským režimem.

 Večer věnovaný Botswaně – 6. prosince 2021:

18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


 (botswana_primluvy1638647186.pdf)



Bosna a Hercegovina

1. listopadu 2021 – 5. prosince 2021

„Zásadně je třeba rozlišit tři věci. Ohledně prvních zjevení, když byli „vizionáři“ mladí, zpráva víceméně říká, že mají být nadále zkoumána. Ohledně domnělých nynějších zjevení vyjadřuje zpráva pochybnosti. Já osobně jsem ještě „horší“. Preferuji Pannu Marii matku, naši matku, a nikoli Pannu Marii jako šéfku telegrafického úřadu, která denně v tu a v tu hodinu posílá nějaký vzkaz… to není Ježíšova maminka. Tato domnělá zjevení nemají takovou hodnotu. Říkám to jako osobní názor. Kdo si myslí, že Panna Maria říká: „Zítra přijďte v tu v tu hodinu a vzkážu něco tomu a tomu vizionáři…“ – Ne… A za třetí, pravým a vlastním jádrem této zprávy je duchovní rozměr, pastorační rozměr. Lidé tam přicházejí a obracejí se, setkávají se s Bohem, který mění život… Na to neexistuje nějaká kouzelná hůlka a tento duchovně-pastorační rozměr je nepopiratelný.” Tato slova papeže Františka jako odpověď na otázky novinářů v roce 2017 při jeho květnovém letu z portugalské Fatimy se týkala jednoho místa v Bosně a Hercegovině, které je známo po celém katolickém světě. Medžugorje. Zjevení – nebo spíše zjevování – Panny Marie zde mají počátek v červnu 1981, ještě v časech, kdy Hercegovina byla součástí nikoli stávajícího státu, ale komunisticky vedené Jugoslávie.

I přesto, že výše zmíněná slova jsou vyjádřením hlavy katolické církve, neznamená to, že by „spor o Medžugorje“ ustal. Naopak, ti, kteří měli jasno o pravosti zjevení už dříve, než se k tomu kdokoli z vedení církve vyjádřil, ke svému předchozímu přesvědčení ještě přidali další, a to o falešném papeži Františkovi anebo bludařství katolických biskupů, kteří místní zjevení popírají. A na druhé straně velké množství věřících, kteří s papežem souhlasí nejen proto, že jim jeho argumentace přijde logická a racionální, ale i proto, že je to zkrátka autorita, která má právo ve sporech rozhodovat.

Tento malý exkurz do balkánské země, která patří k nejchudším evropským zemím, má jen napomoct pochopit, jak mnoho propastí je v mezilidské komunikaci a jak hluboko jsou již dnes vykopané. Římští katolíci tvoří po muslimech a pravoslavných teprve třetí náboženskou skupinu obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, nicméně dnes už historicky ani oni nejsou jednotní. Pro mnohé pozorovatele zvenčí tak může být přímo šokující zjištění, že za propagací mariánských zjevení stojí silná františkánská společenství, argumentující svou nezávislostí na místních katolických biskupech, kteří naopak pravost těchto zjevení popírají. Vzájemná nenávist (uvnitř katolíků) byla patrná například už v roce 1995, kdy skupina horlivých katolíků vzala ztečí biskupské sídlo v Mostaru, vytáhla ven biskupa Periće, zmlátila ho a deset hodin držela v zajetí. Jen proto, že se o zjeveních vyjadřoval kriticky.

Těch sporů je v této zemi mnohem více. Mezi Chorvaty a Srby, mezi Srby a Bosňany, mezi muslimy a křesťany, mezi pravoslavnými a katolíky. Není výjimkou, že se spolu celoživotně nebaví skupiny obyvatel jednoho města, rozkládající se na dvou březích jedné řeky. Krvavá občanská válka zde sice skončila již roku 1994, dočasný Vysoký představitel, který měl na základě dohody mezinárodního společenství pomoct přivést zemi k mírovému soužití a demokratickému uspořádání poválečného státu, je však nejvyšší hlavou Bosny a Hercegoviny už dlouhých 27 let.

Večer věnovanýBosně a Hercegovině – 1. listopadu 2021:

18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (EvaKličková)


 (bosna_a_hercegovina_primluvy1635755343.pdf)



Bolívie

4. října 2021 – 30. října 2021


Když papež František přisvé týdenní apoštolské cestě do Jižní Ameriky v roce 2015 navštívil Bolívii, média upoutalo hned několik zajímavostí. Především nebývale dlouhý projev ve městě Santa Cruz, při němž velmi naléhavě prosil Boha i domorodé obyvatelstvo za odpuštění těžkých hříchů, kterých se ve jménu Boha dopouštěli Evropané při dobývání země. Nezůstal však pouze u historie, velmi tvrdě nazval současný trend honby za ziskem novodobým kolonialismem a poukázal na potřebu změny smýšlení. Fotografům rovněž neunikl velmi překvapivý výraz Františkova obličeje, když mu tehdejší bolívijský prezident Evo Morales daroval „komunistický krucifix“, Krista ukřižovaného na srpu a kladivu.

To vše nejen naznačuje, ale velmi výmluvně upozorňuje na specifika této jihoamerické země, která se řadí mezi nejkatoličtější ve světě, přičemž právě katolická církev zde dlouhodobě bojuje jak se svou dobrou pověstí, tak s akutním nedostatkem duchovních povolání. A to i přesto, že krátce po druhém vatikánském koncilu se řada laiků i kněží zapojila do otevřeného politického hnutí za lepší sociální spravedlnost, přičemž jedno z efektivních východisek z bídy nalézala právě v socialismu a silně levicových myšlenkách.

S extrémní chudobou bojuje Bolívie dodnes: hned vedle bohatých a luxusních vil ve velkoměstech se velkou rychlostí rozšiřují předměstí, v nichž nejenže není kanalizace, voda, plyn či elektřina, ale ani udržované cesty a v rozpadajících se příbytcích žije často několik desítek osob v jediné místnosti. Nablýskané fotografie pro cestovní kanceláře, které mají přilákat zahraniční investice především v oblasti turismu, jsou tak v přímém protikladu s realitou, kterou nevyřešila ani vláda vojenské junty, ani demokraticky zvolených politických stran.

Přitom turisté zde mají skutečně co obdivovat: jednak přírodu, jednak památky. Tu první oblast reprezentují národní parky, vysoké hory, jezero Titicaca anebo největší solná pláň na světě, která se jednou ročně pokryje malou vrstvou vody, takže z vesmíru vytváří obraz obrovského zrcadla. Při návštěvě památek si návštěvník může vybrat, zda dá přednost technickému světu a bude obdivovat opuštěné hornické vláčky v Potosí, kde se ve velkém těžilo stříbro, anebo se bude zamýšlet nad jezuitskými redukcemi s kostely a komplexem budov, v nichž tito misionáři nejen ohlašovali křesťanství, ale pokoušeli se s místními Indiány žít jako jedna rodina, rovní s rovnými.      

Mimochodem, už cestou z Ekvádoru do Bolívie dostal papež v letadle čaj z koky, rostliny, z níž se vyrábí kokain a která je v zemi nejen oblíbená pro své příznivé účinky při problémech s dýcháním (Bolívie je jednouz nejvýše položených zemí světa a papež má od mládí potíže s dýcháním), ale i zdrojem nelegálního obchodování s vysoce nebezpečnou drogou.


Večer věnovaný Bolívii – 4. října 2021:


18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)


 (bolivie_primluvy1633035429.pdf)



Bhútán

6. září 2021 – 3. října 2021

 

Říká se, že je to poslední pohádková země na světě, kde lidé milují svého krále a král miluje svůj lid, kde je hlavním ukazatelem životní úrovně štěstí a nikoli majetek a kde neexistuje člověk, který by nevěřil v existenci nějakého božství. O Bhútánu se dočteme v knihách i na internetu řadu zajímavých a překvapivých informací a pro mnohé z nás to po celý život zůstane země, o níž si můžeme nechat pouze zdát a dovolit fantazii, aby si nadále představovala tuto himalájskou zemičku jako pokojnou zelenou oázu, kde nikdo nikomu neubližuje.

Pravda bude poněkud složitější, i když i největší skeptici uznávají, že co se týče kriminality anebo nehostinnosti, jsou to v Bhútánu neznámé pojmy. Lidé jsou zde opravdu závislí jeden na druhém, malá města a obce v drsném horském prostředí neznají žádné anonymní paneláky, a dokonce i hlavní město Thimpú má kolem stovky tisíc obyvatel a nad jeho životem dnem i nocí bdí 50 metrová socha pozlaceného Buddhy. Ten je nakonec všudypřítomný, protože jedna z větev buddhismu je bhútánským státním náboženstvím, a i když ústava mluví o náboženské svobodě pro všechny, první hinduistická modlitebna pro čtvrtinu obyvatelstva Bhútánu byla postavena teprve v roce 2012. V zemi, poseté kláštery, do nichž si místní kluci ještě před dospíváním chodí nejen pro vzdělání, ale především pro výchovu, katolická církev doposud nezapustila žádné kořeny. A to přesto, že jezuité zde pomáhali se zřizováním státních škol a měli tak desítky let možnost ukázat Bhútáncům, co to znamená být křesťanem. Jediný rodilý katolický kněz je jezuitou v Indii, a i to nikoli díky misionářům, ale díky Matce Tereze, s níž se v Indii potkal a která ho prorocky oslovila, že v něm vidí kněžské povolání.

Země si chrání svou přírodu nejen tím, že má uzákoněno, že lesy musí vždy tvořit minimálně polovinu území státu, ale i tím, že přísně reguluje vjezd cizinců do Bhútánu a zakazuje jakoukoli formu alpinismu. Důsledkem je, že nejvyšší hora Bhútánu jako jediná sedmitisícovka na světě prozatím zůstala nezdolaná a že do státní pokladny putují nemalé příjmy z vysokých poplatků za vstup zahraničních osob.

To vše působí možná až středověkou atmosférou, znásobenou faktem, že království donedávna nepotřebovalo udržovat žádné diplomatické styky (mnohonásobně větší a lidnatější Česko o kontakt z Bhútánem usilovalo 11 let, Svatý Stolec zde žádné zastoupení nemá), bránilo se takovým vymoženostem, jako je televize anebo internet, aby bhútánská kultura, tradice i náboženství neutrpěly pod cizím vlivem.

Přesto i Bhútán doznal v posledních letech velkých změn. Králové patří k nejosvícenějším panovníkům světa, a ti dva poslední, otec a syn vejdou do dějin mimo jiné i několika revolučními rozhodnutími. Zatímco předchůdce stávajícího krále přivedl Bhútán k demokratickým volbám, jeho syn se zřekl polygamie a jako první bhútánský král na veřejnosti políbil svou manželku na tvář.      

 Večer věnovaný Bhútánu – 6. září 2021:

18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)

 (bhutan_primluvy1630617783.pdf)


Abcházie (součást Gruzie) 

Abcházie (součást Gruzie)

Kromě mezinárodně uznaných států je ve světě několik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát, či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdy s nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.

Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.

Abcházie (součást Gruzínské republiky)

2. srpna 2021 – 5. září 2021

Abchazové jsou národ s velmi složitými dějinami. Už v dobách Byzantské říše, kterou lze datovat do 4. století, existovalo Abchazské knížectví, sahající až k ruskému Krasnodaru. Je známo, že šlo o křesťanský národ, jenž za svého apoštola stejně jako Gruzíni a Arméni považuje svatého Šimona Kananejského. Na jejich území bylo několik biskupství, nejvýše postaveným byl arcibiskup ve městě Pityus, což je dnešní Picunda.

Když v 8. století na svém tažení muslimští Arabové útočili na Iberii, Laziku, Gruzii a Abcházii, narazili na tvrdohlavý odpor těchto křesťanských knížectví. Aby se abchazští křesťané, do té doby podléhající konstantinopolskému patriarchovi a mající svou liturgii v řečtině, více osamostatnili i církevně, přijali jurisdikci gruzínského katolikátu (jiné pojmenování patriarchátu) Mccheta. V letech 1470–1814 existoval dokonce vlastní abchazský katolikát se sídlem ve výše zmíněné Picundě, takže se při liturgii (sloužené východním obřadem sv. Jana Zlatoústého) začala používat abchazština.

V této době se však už sňatkem spojil abchazský král Bagrat II. s gruzínským královstvím a nejen že přenesl své sídlo východněji do gruzínského Kitaisi, ale v důsledku rozdrobenosti a nejednoty Abchazů celé své spojené království nazval gruzínským.

Ani Gruzíni si však neudrželi jednotu a schopnost vlastního státu, po několikanásobných pokusech obnovit svou nezávislost si jejich území roku 1801 spolu s Abcházií anektovala Ruská říše.

Paradoxem historie je, že určitou část autonomie znovu získali Abchazové po bolševické revoluci v říjnu 1917, kdy v rámci vzniknuvšího Sovětského svazu byla uznána i Abchazská sovětská republika. Ta brzy zanikla a stejně jako Gruzíni, tak i Abchazové se stali terčem tvrdých represálií zejména za Stalina, jenž sám se narodil v gruzínské rodině na území Abcházie. 

Po rozpadu SSSR Abchazové vzali osud do vlastních rukou a žádali uznání své autonomie, což vedlo v letech 1992–1993 k občanské válce, při níž bylo vyvražděno a vyhnáno ze svých domovů mnoho Gruzínů. Nezávislou Abcházii však kromě Ruska uznává jen hrstka států, pro Českou republiku (tedy i pro nás) je toto území stále nedílnou součástí Gruzínské republiky.

Večer věnovaný Abcházii – 2. srpna 2021:

18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

Anguilla (součást Spojeného království)

Benin

7. června 2021 – 4. července 2021

Ti starší z  nás si budou tuto africkou zemi v  Guinejském zálivu pamatovat pod názvem Dahome. Změna pojmenování v  roce 1975reflektovala existenci vyspělé Beninské říše v této oblasti od 12. století, i  když tato svým územím zasahovala více do dnešní sousední Nigérie. Několik století prosperity pokračovalo i poté, co Portugalci založili u Atlantiku důležitý přístav Porto Novo (název měl evokovat portugalské město Porto a zůstal v portugalštině i poté, co zemi obsadili Francouzi a  francouzština se stala úředním jazykem místního obyvatelstva), který se stal překladištěm nejen afrických výrobků, ale stále více i  afrických otroků, vyvážených zejména do dnešní Brazílie. Plnou nezávislost na Francii získalo Dahome roku 1960, avšak jako většina bývalých afrických kolonií, ani tento stát nebyl připraven na samostatné řízení a začalo období velkého ekonomického i společenského úpadku, který vyústil ve vojenský puč majora Mathieu Kérékou v říjnu 1972, jenž nechal uvěznit tři bývalé prezidenty a  sám se jmenoval do prezidentského úřadu. Vládu jmenoval vesměs z vojáků mladších 40 let, přičemž někteří z  ministrů byli plně negramotní. Vyhlásil marxisticko-leninskou orientaci své země, čímž získal podporu Sovětského svazu a  celého tehdejšího východního bloku, jenž přijímal do svých škol a  fabrik dahomejské občany. Teprve po pádu komunismu v Evropě i Benin v roce 1989 opustil levicovou ideologii a ke cti tohoto afrického vůdce slouží fakt, žena rozdíl od jiných diktátorů neohýbal ústavu země, a když ve svobodných volbách 1991 zvítězil jeho oponent, porážku uznal a omluvil se za všechny chyby svého režimu. Možná i tento krok mu zajistil popularitu obyvatelstva, takže se do prezidentského úřadu vrátil ještě v roce 1996 a zůstal v něm dalších deset let. I když se narodil do křesťanské rodiny, víru jako voják opustil a  teprve po roce 1991 se nejdříve přihlásil k  islámu, aby krátce poté začal praktikovat přírodní náboženství woodoo a ke konci svého života (zemřel roku 2015v 82 letech) se považoval za znovuzrozeného katolíka. Právě tato tři náboženství tvoří nejpočetnější společenství v  Beninu, islám i  římští katolíci představují cca 25 % populace, zatímco téměř třetina obyvatel dodnes praktikuje nějakou formu přírodního afrického náboženství. I když ze všech křesťanských církví je římskokatolická nejpočetnější, v  zemi působí misionáři mnoha desítek dalších církví, mj. letniční, metodisté, celestiáni, baptisté, adventisté či mormoni. Nutno podotknout, že není ničím neobvyklým a divným, pokud některý místní křesťan zároveň praktikuje i rodinné pohanské zvyklosti. První katolický kostel byl zde postaven v roce1680 ve městě Ouidah, nyní jsou katolické farnosti organizované ve dvou arcibiskupstvích a osmi biskupstvích. Z Beninu pocházel vysoký vatikánský představitel kardinál Bernardin Gantin, jenž se zasloužil o tři návštěvy papeže ve své zemi.

Večer věnovaný Beninu – 7. června 2021:18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

Benin

Bělorusko

3. května 2021 – 6. června 2021

Koncem května to bude přesně rok, co v Minsku vypukly rozsáhlé nepokoje, trvající dodnes: demokratická opozice vyzvala k protestům proti vládnoucímu prezidentovi Lukašenkovi, jenž v zemi vládne tvrdou diktátorkou rukou a je vlastně neomezeným pánem Běloruska, zejména poté, co se v srpnu 2020 nechal pošesté zvolit prezidentem. Nejen v Bělorusku, ale i v mnoha dalších zemích se najednou na volných prostranstvích začaly objevovat staré běloruské bílo-červeno-bílé trikolory, které Lukašenkův režim neuznává, oficiálně s odůvodněním, že je při nacistické okupaci Běloruska používal tehdejší fašistický režim. Místo této tradiční vlajky se Lukašenko vrátil k sovětskému modelu státního symbolu, s jediným rozdílem – odstraněním srpu a kladiva.

Zvláštností Běloruska je, že ač jeho obyvatelstvo tvoří jeden z nejstarších slovanských národů, až do konce první světové války neměl svůj vlastní stát, dokonce po většinu svých dějin nebyli Bělorusové uznáváni ani jako samostatný národ. Území, které obývali, se nazývalo Bílá Rus a stalo se vždy součástí některého ze sousedních státních celků. Kromě Litevského velkoknížectví nebo Polské republiky obou národů (Poláků a Litevců, pozn.) bylo nejčastěji zahrnuto do Ruského impéria, a to buď v rámci Kyjevské Rusi, anebo carského Ruska. Ve všech případech se podařilo místním udržet vlastní kulturu, jazyk a tradice, a to i přesto, že zejména v období Sovětského svazu docházelo k zákazu používání jakékoli běloruské identifikace a k násilné rusifikaci, a to i formou deportace původního obyvatelstva a přistěhováním tisíců rodilých Rusů z východu, kteří k Bílé Rusi neměli žádný vztah.

Tato komunistická politika jediného velkého národa se projevuje v zemi dodnes, a to jak v oblasti politiky, tak i v oblasti náboženství. Vztah dvou prezidentů – Putina v Rusku a Lukašenka v Bělorusku – není zcela přehledný a jejich občasná rivalita se střídá se vzájemnou podporou na mezinárodním poli v kritických okamžicích ohrožení své moci.

Bělorusko bylo také jednou z mála bývalých sovětských republik, jehož obyvatelstvo drtivou většinou odmítlo rozpad Sovětského svazu a vyhlášení samostatnosti v srpnu 1991 bylo spíše reakcí nejistoty na politický puč v Moskvě, jehož se vylekali i v Minsku, než touhou po osamostatnění se. Již v roce 1994 při prvních prezidentských volbách v zemi vyhrál odpůrce rozpadu SSSR Alexandr Lukašenko, který sám sebe staví do role zachránce Běloruska a ochránce tradičních běloruských hodnot.

Oficiálně je v zemi zaručená náboženská svoboda, nicméně římskokatolická církev je ostře sledovaná zejména proto, že je podezírána z šíření cizích kulturních vlivů (rozuměj z Polska) a činnost kdysi zakázané řeckokatolické církve nebyla zatím úředně povolena a hlava řeckokatolíků archimandrita Sergiusz Gajek sídlí v Londýně, bez možnosti trvalého návratu do vlasti.

Večer věnovaný Bělorusku – 3. května 2021:

Bělorusko

Belize

Belgie

Barbados

Bangladéš

Bahrajn

Bahamy

Ázerbájdžán

Austrálie

Arménie

Argentina

Antigua a Barbuda

Angola

Andorra

Alžírsko

Albánie

Afghánistán

 (brunej_primluvy1644312931.pdf)

Copyright © 2018 - 2022 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.