Bohoslovec

Milí farníci,

chtěl bych se s vámi podělit o jednumyšlenku, kterou nám během nedávné víkendové duchovní obnovy v seminářipověděl otec Stanisław Góra. Říkal nám, jak se loví opice.

Na místě, kde se opice vyskytují, zakopetedžbán nebo nějakou podobnou nádobu, která má tak úzké hrdlo, že jím sotvaprojde opičí ruka. Do onoho džbánu vložíte banán, vzdálíte se a čekáte. Nebudevšak trvat dlouhou dobu, než se najde ta nejodvážnější opice, která se vydá naprůzkum. Nejdříve do džbánu nahlédne, a když uvidí banán, strčí pro něj ruku.Chytne ho a chce ho vyndat ven. Jenže to nejde. Hrdlo je příliš úzké na to, abyruka s uchopeným banánem prošla ven. A to je ten správný moment, kdy selovci mohou vydat pro opici. Jdou volným krokem směrem k zakopanémudžbánu. Nemusí spěchat. Opice totiž sice řve jak pominutá, když vidí blížící selovce, ale banánu se nepustí.

Popisem této lovecké strategie nám chtělotec Stanisław ukázat, že my lidé jsme na tom mnohdy podobně. Nechodíme sicenahlížet do zakopaných džbánů a nesnažíme se z nich dostat banány, nicméněje na světě mnoho věcí, kterých se nehodláme pustit. Jsou věci, kterých senevzdáme, ač víme, že nám ničí život nebo nám brání v prožívání života naplno.Čím více nad tím uvažuji, tím nacházím více a více banánů, kterých se neradpouštím. Asi není úplně dobré čekat na zlomový den 1. 1., že se všechnoz ničeho nic změní. Přesto se to však může stát přáním do nového roku.Přáním, abychom uměli ruku více otevírat než ji držet sevřenou. 

Michal

Jak mnozí pravděpodobně zaznamenali, významnou část mého života provázel velmi silně sport. Rád bych vám představil jeden aspekt, který intenzivně koresponduje s vývojem duchovního života. A věřím, že i s mnoha dalšími dynamikami. Je samozřejmě těžké a ošemetné hodnotit sám na sobě vývoj v nějaké dovednosti, ve sportu, natož pak v něčem, co nelze převést na měřitelnou škálu, a sice záležitosti duchovní. Protože ať se je kdekdo snaží odosobnit všemožnými pojmy, jedná se o vztah a chudák ten, kdo nato zapomene.

Co jsem ale vypozoroval ve sportu a svědomím všeho zmíněného někdy mohu pozorovat i v životě duchovním, jsou různé fáze – podobné schodům. Fáze horizontální, která se někdy zdá nekonečná, může být i frustrující, ale je pochopitelně nezbytná. Dovoluje nám načerpat síly a stabilizovat se. Sílu totiž potřebujeme na následnou fázi vertikální. Ta stojí často mnoho sil našich a také lidí kolem nás. Je dobré si to uvědomit. Šplháme po hladké stěně, každou chvíli nám uklouzne tu ruka, tu noha, a nakonec nás čeká ještě překonání ostré hrany, kterou pro silnou únavu už ani nevíme, jak jsme překonali, když pak ležíme vyčerpáni na nové rovině. Jsme o maličký stupínek výš a vidíme svět opět z trochu širší perspektivy. Před sebou stále vidíme pořád nekončící schodiště a zas o stupínek víc chápeme, že nikdy sami nebudeme schopni vidět v plné perspektivě.

Sám aktuálně překonávám podobnou hranu. Musím říct, že vidím hodně důležitých momentů svého života v novém světle a nebylo snadné je tak přijmout, protože v nich najednou nevypadám nijak skvěle. Věřím ale, že tento nový pohled dokážu přijmout za svůj. Doufám, že mi ostatní odpustí mou dosavadní zaslepenost. Je důležité, že vím, v jakém vztahu jsem právě udělal další krok.

Jakub



Copyright © 2018 - 2021 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.