Bohoslovec

Milí farníci,

na začátku září jsem se spolu s ostatními pražskými bohoslovci a pražskými biskupy vydal na třídenní výlet do Lužického Srbska. Cílem tohoto výletu bylo nejen být po prázdninách opět spolu, ale také poznat tamní kraj a místní obyvatele. Přijetí místními bylo nezapomenutelné. Byl jsem skutečně dojatý, když nás na návsi malé vesničky Nuknica (která je až na nepatrné výjimky obydlena pouze Lužickými Srby) čekalo uvítání s chlebem a solí. Poté, co jsme si prohlédli stavbu kapličky, nás místní pohostili v jejich kulturním domě, děti měly připravené vystoupení a společné stolování jsme zakončili zpěvem lidových písní. A bylo velmi milé, že jsme si díky velké jazykové blízkosti češtiny a lužické srbštiny nemuseli lámat hlavu nad cizími texty. I nápěvy lidovek máme stejné.

V dalších dnech jsme navštívili město Budyšín nebo Zhořelec. Z Budyšína si odvážím vzpomínku na kostel svatého Petra, který je zajímavý nejen svým zakřivením, ale i tím, že je místem pro dvě různé konfese – katolickou i protestantskou. Zhořelec mě uchvátil svým krásným historickým centrem, které bylo jen tak tak uchráněno od panelákové zástavby. Po celou dobu pobytu za hranicemi jsme měli možnost vnímat, jak se tamní lidé snaží udržet si svou slovanskou identitu uprostřed „cizího“ státu. V lužické srbštině vyučují a studují, vydávají knihy a periodika a několik hodin denně jim patří vysílání na jedné ze stanic německého veřejnoprávního rozhlasu. Jsou zkrátka hrdí na svou historii a svou identitu, a přesto, že si ji chrání, ji neuchopují nijak radikálně.

Při loučení nám bylo přáno, aby každý z nás byl multiplikátorem víry. Abychom tam, kam přicházíme a tam, kde žijeme, šířili Kristovu zvěst. Možná je to samozřejmost, možná si to musím více připomínat… Přeji nám všem, abychom tak jako Lužičtí Srbové byli hrdí na to, kým jsme, a stejně jako oni uměli uprostřed všech růzností dneška žít svou identitu neradikálním způsobem a sdíleli ji s ostatními.

Michal

Čas v teologickém konviktu působí značně paradoxně. Nikam se neženeme, ale každý den toho stihneme enormní množství. Když se ohlédneme zpět, tak pro bezpočet  prožitých okamžiků nám všem přijde, jako bychom tu byli několik měsíců, a ne necelé dva týdny (v době psaní textu). Úplně prvním podnětem, který jsem si poznamenal, bylo slovní spojení slavit svátost smíření.

Nikdy jsem neměl problém se svatou zpovědí, ale také jsem ji nikdy neprožíval v nějak slavnostním duchu. Přitom právě zpovědnice je místem zázraků a změn v našich lidských životech. Mluví se někdy, především v západní Evropě, o krizi zpovědi. Zůstaňme ale v naší zemi a v našich srdcích. Osobně bych spíše mluvil o krizi slavení spojenou se ztrátou citu pro posvátno. 

Neděle se stala povinností, církevní slavnosti jako by neexistovaly. Velkých církevních akcí, na kterých můžeme zažít úplně nový rozměr duchovního života, se nezúčastníme, protože s celebrantem politicky nesouzníme. Jak malicherně a nesmyslně toto všechno zní. Nedělejme si iluze, Církev je složena z lidí. Vždyť ale my sami v ní můžeme být právě proto, že je tvořena hříšníky. Zapomínáme ale hlavně na to, že navíc je mystickým tělem Krista. A toto pojítko by mělo být důvodem k slavení. Nic jiného.

Dalším úskalím dnešní představy o slavení, je potřeba vymýšlet nové umělé a často křečovité náhražky ztracených tradic. Prožitek ze společenství a z Kristovy oběti nahrazujeme efektními, ale pro Boží prozřetelnost zcela neefektivními, prostředky. Ze mše svaté, ze svátostí, se tak stává jen divadlo, které namísto ticha přináší neklid do našich srdcí.

V neděli na svatého Jana Zlatoústého jsme navštívili jihomoravské Žarošice, kde jsme asistovali při mariánské poutní mši svaté, jejíž součástí byl i večerní světelný průvod. Tak důstojné a současně upřímné slavení je dnes opravdovou vzácností. Kéž se v té nejmenší vesničce nebo v naší zpovědnici opět naučíme slavit.

Jakub



Copyright © 2018 - 2020 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.