Bohoslovec

Milí farníci,
uprostřed května se na fakultě díky rektorskému a děkanskému volnu dva dny neučilo, a tak jsme se ze semináře rozjeli domů mimo Prahu.
Plán jsem měl na ty dny jasný – učit se. Ale když jsem začal nad skripty z Christologie usínat, nazul jsem si boty a vyrazil ven. Bylo sice poměrně větrno, ale sluníčko mě přemluvilo. Srovnat si myšlenky, popřemýšlet nad blížícími se zkouškami, pomodlit se, vypnout. Po nějaké době jsem došel ke Svatováclavskému dubu na Stochově a zastavil se u něj. Koukal jsem, jak se ve větru třepetají poslední živé větve tohoto tisíciletého stromu, zatímco zbytek stromu dává najevo, že času už uběhlo opravdu mnoho.
Přemítal jsem nad tím, jestli je škoda, že jednoho dne dub zcela uschne a rozpadne se, nebo jestli je to vlastně jedno. Chvílemi jsem se přikláněl k myšlence, že to bude velká ztráta, chvílemi k opaku, že „památný–nepamátný“, jednoho dne půjde zkrátka k zemi. Spíše než nad budoucností dubu jsem ale přemýšlel nad jeho současností – o čem vypovídá a jestli může na něco upozorňovat a říci nám něco konkrétního…
Říkal jsem si, že se možná sami, jako církev, někdy přirovnáváme k památkovému stromu a ani si nevšimneme, že už zeleně moc nemá. Že velká část je jen „obal“, který jako pomník připomíná dávné časy. Nebo možná naopak. Cítíme se v užším společenství, rodině, mezi přáteli jako větve naděje a nechceme mít nic společného s tím „zdánlivě mrtvým“, s tím jiným, s tím, co nevypadá tak, jak si představujeme. A možná jako jednotlivci čekáme, až nás někdo přijde opečovávat, aniž by nás napadlo, že bychom my mohli být jiným stromem, který přijde ke druhému, pomůže mu snášet jeho těžkosti a bude mu ochranou před nepřízní počasí.
Vítr si pohrával s lístky na památném stromě a já se vracel zpátky domů. Do závětří, nebo vytvářet závětří ostatním?



Copyright © 2018 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.