Bohoslovec

Milí farníci,

je to asi jako když dítě dostane nové, větší kolo. Jeho oči září radostí, nadšením a zároveň nedočkavostí nasednout a jet. Po chvilce však přichází nejistota: „Zvládnu to?“ Řídítka jsou o něco širší, rám je větší, sedlo je výš… Malé drcnutí do řídítek by mohlo znamenat pád na zem. Každým ujetým metrem se ale jistota v jízdě zvyšuje a mámě, která při mně ještě minulý rok běhala, ujíždím a už mě nedoběhne.

Asi by nás v této situaci ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by děti na nové kolo nechtěly nasednout s odůvodněním, že je to nad jejich aktuální limity a tuto svou nejistotu nehodlají podstupovat. Jejich nejistoty jsou mnohonásobně překonávány jejich touhou dostat se dál a být rychlejší. Děti zkrátka nepotřebují studium nejrůznějších vědních oborů, aby dokázaly identifikovat svoje omezení as pomocí odborníků je překračovaly a posouvaly.

Čím je však člověk starší, tím více se před svými limity zastavuje. Jako se ale ono dítě nakonec chytne řídítek a vyrazí vpřed, mělo by nás rozeznání našich vlastních hranic vést nikoli k zastavení, nýbrž k jejich překročení a vykročení kupředu.

Vstupujeme do velikonoční doby, kdy vrcholí Ježíšův příběh. Znám ho nazpaměť, a tak už ani vlastně moc nepřemýšlím, k čemu všemu v něm dochází. Přesto, a možná právě proto, bych sobě i vám přál znovuobjevit a žít příběh, kde nejsou veškeré nejistoty a limity koncem, ale podepřeny důvěrou v Otce jsou cestou k novému životu.

Michal

Jedním z hlavních témat, na která jsem se soustředil v době postní, byla moje modlitba. Pokusil jsem se ji postavit do světla kříže a spatřit, co jsem do té doby neviděl, protože jsem nechtěl nebo protože už jsem otupěl. Podobnou myšlenku jsem už dříve převzal z knihy První kroky v Modlitbě kardinála Lustigera, svého času pařížského arcibiskupa. Rád bych se s vámi o tuto inspiraci podělil. Věřím, že ji dokáže uchopit každý, a i když se možná zdá prostá, tak z ní může vyrůst silný kmen opory.

Nejjednodušším způsobem modlitby je kříž. Velkým křížem, který se do naší liturgie dostává až po několika staletích církve, značíme celé své tělo. Je modlitbou těla i ducha, celá naše existence se připojuje a je uchvacována Bohem a jeho láskou, kterou nám dává.

Křížem se ale neznamenáme my sami. Pouze připomínáme toto znamení, které nám dal někdo jiný. Při křtu a při svátosti biřmování. Kdo nám tedy dal toto znamení, které nás zcela určuje a pohlcuje? Kněz, resp. biskup, řekneme si. Ano, dala nám je tedy církev– dal nám je Kristus. Připomínáme si tak především společenství, do kterého patříme, společenství všech, kterým bylo toto znamení z Boží milosti nesmazatelně dáno. Ať je nám tedy toto znamení připomínkou nekonečné Boží lásky a našeho povolání na toto volání odpovídat.

Požehnané a nadějeplné velikonoční svátky

Jakub



Copyright © 2018 - 2021 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.