Slovo na měsíc

Milí čtenáři,

věřím, že nejsem jediný, komu záleží na tom, aby se nás nedotkla válka, ale i na tom, abychom co nejméně museli řešit problémy související s jakoukoli přírodní katastrofou, ať už se jedná o zemětřesení, hurikán či povodně.

Přesto tyto skutečnosti existují, a dokonce docela blízko nás. Hodněkrát, když ráno vstávám a jako první činnost se ještě u postele modlím, mě poslední týdny napadají otázky, zda bych se dokázal v podobných situacích zachovat tak, jak se křesťan (nejen kněz) zachovat má. Zajisté, můžeme diskutovat o tom, jak se křesťan vlastně má zachovat. A můžeme to rovnou otestovat na svých postojích, myšlenkových i skutkových, vzhledem k Ukrajině, na jejímž území se stále válčí a jejíž muži jsou na frontách vystaveni skutečnému, nejen pomyslnému nebezpečí zabití, ale i vzhledem k několika desítkám obcí v Čechách i na Moravě, které byly v září postiženy povodněmi a které se s blížící se zimou skutečně bojí, zda její obyvatelé budou toto nelehké období prožívat v klidu a v komfortu, který většina obyvatel Česka již považuje za samozřejmost.

Chování křesťanů, tedy lidí, kteří se křtem zařadili mezi učedníky Ježíše Krista, je stanoveno: jakkoli Bůh ponechává každému z nás svobodu, nepřestává nás zároveň učit, jak a k čemu tuto svobodu využívat. Možná stejně jako mě kdysi někoho napadne, jaká je to vlastně svoboda, když nám souběžně diktuje, co je správné.

Svoboda každého člověka totiž spočívá v tom, že tu Boží cestu může odmítnout. Přímo nebo nepřímo. Přímo tím, že ač ví, co je správné, zachová se zcela jinak. A nepřímo tím, že tu Boží cestu ani nezná (protože nemá čas nebo chuť ji poznávat), anebo je dokonce přesvědčen, že ji zná, a ztotožňuje ji se svými představami.

Toto nebezpečí hrozilo lidstvu vždycky. Když si Bůh v Egyptě našel židovský lid, jehož předkové byli uprostřed konzumního a utilitaristického polyteismu ochotni uznat existenci jediného Boha, jenž je neuchopitelný a jako jediný kompetentní člověka vést a určovat, co je pro něj správné a dobré, vyvedl ho ze země, kde žil v otroctví, na poušť.

Toto mezidobí mezi Egyptem a překročením Jordánu je v Bibli vloženo do 40 let. Čtyřicet v biblickém jazyce nemusí nutně znamenat totéž jako v jazyce matematickém. Nicméně je jisté, že to byla doba, v níž vymřela celá jedna generace, a vlastní území mohla obdržet ta nová pouze tehdy, když pokorně uzná, že bude naslouchat těm, které Hospodin určí k tomu, aby jim četli a vykládali Jeho Slovo.

Lid tak stojí nedaleko jordánského brodu u města Jericha a slibuje, že se už nikdy nezachová stejně jako jejich „otcové“, kteří reptali na cestě z Egypta několikrát. Vlastně často. Svým způsobem vlastně pořád.

Už několik dnů po odchodu z Egypta nejsou spokojeni, že jim Bůh nedává dostatek jídla, na které byli zvyklí. Necelý měsíc poté dokonce tlačí na Árona (v době, kdy Mojžíš není s nimi v táboře), aby jim představil Boha jinak, než to ohlašoval jeho bratr Mojžíš, a on nakonec tlaku lidí podlehne. Když se pak kolem nich strhne mela a začnou umírat, vylekají se a slíbí Mojžíšovi i Bohu, že si vždy najdou čas na poznávání, poslouchání i plnění toho Slova, které jim Mojžíš předkládá. Ale už krátce poté, co zapomenou na své mrtvé, se rozhodnou vzepřít Mojžíšovi a nahradit ho někým, kdo jim bude víc po vůli. A zanedlouho poté zase remcají, že se pořád potulují po poušti, kde není dostatek vody…

To není jen historie židovského lidu, to je Boží Slovo, adresované celému lidstvu a všem pokolením. Tedy i nám…

Poznáváme se? Tak rádi bychom měli i v dalších letech klid a nemuseli řešit, zda je správné ze svého výdělku podporovat někoho jiného, kdo nemá tolik peněz jako my, anebo dokonce

posílat pravidelné platby na obnovení infrastruktury v některé obci, postižené povodněmi, nebo dokonce na poválečnou Ukrajinu…

Odpovědi, co a jak je správné, nalezneme v Bibli. Známe ji? A chceme ji poznat?                                                                                                               P. Miloš