Modlitba za svět

Co může udělat pro mír ve světě obyčejný člověk? Nic? Jen čekat, co udělají vlády světa a jak budou reagovat jednotlivé národy na různé národnostní nebo náboženské konflikty? Něco přece jen udělat můžeme. V několikaletém projektu Modlitba za svět putujeme doslova po celém světě: každé první pondělí v měsíci v 17:30 je u Sv. Gotharda sloužena mše za určitou zemi, po níž následuje přednáška a krátká diskuse, ukončena představením státní hymny. Celý měsíc se pak společně i osobně modlíme na úmysly, týkající se této země. Chceme prosit Boha za bezpečný svět, aby byl místem života nejen pro nás, ale i pro ty, kteří se teprve narodí.

Bhútán

6. září 2021 – 3. října 2021

 

Říká se, že je to poslední pohádková země na světě, kde lidé milují svého krále a král miluje svůj lid, kde je hlavním ukazatelem životní úrovně štěstí a nikoli majetek a kde neexistuje člověk, který by nevěřil v existenci nějakého božství. O Bhútánu se dočteme v knihách i na internetu řadu zajímavých a překvapivých informací a pro mnohé z nás to po celý život zůstane země, o níž si můžeme nechat pouze zdát a dovolit fantazii, aby si nadále představovala tuto himalájskou zemičku jako pokojnou zelenou oázu, kde nikdo nikomu neubližuje.

Pravda bude poněkud složitější, i když i největší skeptici uznávají, že co se týče kriminality anebo nehostinnosti, jsou to v Bhútánu neznámé pojmy. Lidé jsou zde opravdu závislí jeden na druhém, malá města a obce v drsném horském prostředí neznají žádné anonymní paneláky, a dokonce i hlavní město Thimpú má kolem stovky tisíc obyvatel a nad jeho životem dnem i nocí bdí 50 metrová socha pozlaceného Buddhy. Ten je nakonec všudypřítomný, protože jedna z větev buddhismu je bhútánským státním náboženstvím, a i když ústava mluví o náboženské svobodě pro všechny, první hinduistická modlitebna pro čtvrtinu obyvatelstva Bhútánu byla postavena teprve v roce 2012. V zemi, poseté kláštery, do nichž si místní kluci ještě před dospíváním chodí nejen pro vzdělání, ale především pro výchovu, katolická církev doposud nezapustila žádné kořeny. A to přesto, že jezuité zde pomáhali se zřizováním státních škol a měli tak desítky let možnost ukázat Bhútáncům, co to znamená být křesťanem. Jediný rodilý katolický kněz je jezuitou v Indii, a i to nikoli díky misionářům, ale díky Matce Tereze, s níž se v Indii potkal a která ho prorocky oslovila, že v něm vidí kněžské povolání.

Země si chrání svou přírodu nejen tím, že má uzákoněno, že lesy musí vždy tvořit minimálně polovinu území státu, ale i tím, že přísně reguluje vjezd cizinců do Bhútánu a zakazuje jakoukoli formu alpinismu. Důsledkem je, že nejvyšší hora Bhútánu jako jediná sedmitisícovka na světě prozatím zůstala nezdolaná a že do státní pokladny putují nemalé příjmy z vysokých poplatků za vstup zahraničních osob.

To vše působí možná až středověkou atmosférou, znásobenou faktem, že království donedávna nepotřebovalo udržovat žádné diplomatické styky (mnohonásobně větší a lidnatější Česko o kontakt z Bhútánem usilovalo 11 let, Svatý Stolec zde žádné zastoupení nemá), bránilo se takovým vymoženostem, jako je televize anebo internet, aby bhútánská kultura, tradice i náboženství neutrpěly pod cizím vlivem.

Přesto i Bhútán doznal v posledních letech velkých změn. Králové patří k nejosvícenějším panovníkům světa, a ti dva poslední, otec a syn vejdou do dějin mimo jiné i několika revolučními rozhodnutími. Zatímco předchůdce stávajícího krále přivedl Bhútán k demokratickým volbám, jeho syn se zřekl polygamie a jako první bhútánský král na veřejnosti políbil svou manželku na tvář.      

 Večer věnovaný Bhútánu – 6. září 2021:

18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)

 (bhutan_primluvy1630617783.pdf)


Abcházie (součást Gruzie) 

Abcházie (součást Gruzie)

Kromě mezinárodně uznaných států je ve světě několik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát, či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdy s nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.

Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.

Abcházie (součást Gruzínské republiky)

2. srpna 2021 – 5. září 2021

Abchazové jsou národ s velmi složitými dějinami. Už v dobách Byzantské říše, kterou lze datovat do 4. století, existovalo Abchazské knížectví, sahající až k ruskému Krasnodaru. Je známo, že šlo o křesťanský národ, jenž za svého apoštola stejně jako Gruzíni a Arméni považuje svatého Šimona Kananejského. Na jejich území bylo několik biskupství, nejvýše postaveným byl arcibiskup ve městě Pityus, což je dnešní Picunda.

Když v 8. století na svém tažení muslimští Arabové útočili na Iberii, Laziku, Gruzii a Abcházii, narazili na tvrdohlavý odpor těchto křesťanských knížectví. Aby se abchazští křesťané, do té doby podléhající konstantinopolskému patriarchovi a mající svou liturgii v řečtině, více osamostatnili i církevně, přijali jurisdikci gruzínského katolikátu (jiné pojmenování patriarchátu) Mccheta. V letech 1470–1814 existoval dokonce vlastní abchazský katolikát se sídlem ve výše zmíněné Picundě, takže se při liturgii (sloužené východním obřadem sv. Jana Zlatoústého) začala používat abchazština.

V této době se však už sňatkem spojil abchazský král Bagrat II. s gruzínským královstvím a nejen že přenesl své sídlo východněji do gruzínského Kitaisi, ale v důsledku rozdrobenosti a nejednoty Abchazů celé své spojené království nazval gruzínským.

Ani Gruzíni si však neudrželi jednotu a schopnost vlastního státu, po několikanásobných pokusech obnovit svou nezávislost si jejich území roku 1801 spolu s Abcházií anektovala Ruská říše.

Paradoxem historie je, že určitou část autonomie znovu získali Abchazové po bolševické revoluci v říjnu 1917, kdy v rámci vzniknuvšího Sovětského svazu byla uznána i Abchazská sovětská republika. Ta brzy zanikla a stejně jako Gruzíni, tak i Abchazové se stali terčem tvrdých represálií zejména za Stalina, jenž sám se narodil v gruzínské rodině na území Abcházie. 

Po rozpadu SSSR Abchazové vzali osud do vlastních rukou a žádali uznání své autonomie, což vedlo v letech 1992–1993 k občanské válce, při níž bylo vyvražděno a vyhnáno ze svých domovů mnoho Gruzínů. Nezávislou Abcházii však kromě Ruska uznává jen hrstka států, pro Českou republiku (tedy i pro nás) je toto území stále nedílnou součástí Gruzínské republiky.

Večer věnovaný Abcházii – 2. srpna 2021:

18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

Anguilla (součást Spojeného království)

Benin

7. června 2021 – 4. července 2021

Ti starší z  nás si budou tuto africkou zemi v  Guinejském zálivu pamatovat pod názvem Dahome. Změna pojmenování v  roce 1975reflektovala existenci vyspělé Beninské říše v této oblasti od 12. století, i  když tato svým územím zasahovala více do dnešní sousední Nigérie. Několik století prosperity pokračovalo i poté, co Portugalci založili u Atlantiku důležitý přístav Porto Novo (název měl evokovat portugalské město Porto a zůstal v portugalštině i poté, co zemi obsadili Francouzi a  francouzština se stala úředním jazykem místního obyvatelstva), který se stal překladištěm nejen afrických výrobků, ale stále více i  afrických otroků, vyvážených zejména do dnešní Brazílie. Plnou nezávislost na Francii získalo Dahome roku 1960, avšak jako většina bývalých afrických kolonií, ani tento stát nebyl připraven na samostatné řízení a začalo období velkého ekonomického i společenského úpadku, který vyústil ve vojenský puč majora Mathieu Kérékou v říjnu 1972, jenž nechal uvěznit tři bývalé prezidenty a  sám se jmenoval do prezidentského úřadu. Vládu jmenoval vesměs z vojáků mladších 40 let, přičemž někteří z  ministrů byli plně negramotní. Vyhlásil marxisticko-leninskou orientaci své země, čímž získal podporu Sovětského svazu a  celého tehdejšího východního bloku, jenž přijímal do svých škol a  fabrik dahomejské občany. Teprve po pádu komunismu v Evropě i Benin v roce 1989 opustil levicovou ideologii a ke cti tohoto afrického vůdce slouží fakt, žena rozdíl od jiných diktátorů neohýbal ústavu země, a když ve svobodných volbách 1991 zvítězil jeho oponent, porážku uznal a omluvil se za všechny chyby svého režimu. Možná i tento krok mu zajistil popularitu obyvatelstva, takže se do prezidentského úřadu vrátil ještě v roce 1996 a zůstal v něm dalších deset let. I když se narodil do křesťanské rodiny, víru jako voják opustil a  teprve po roce 1991 se nejdříve přihlásil k  islámu, aby krátce poté začal praktikovat přírodní náboženství woodoo a ke konci svého života (zemřel roku 2015v 82 letech) se považoval za znovuzrozeného katolíka. Právě tato tři náboženství tvoří nejpočetnější společenství v  Beninu, islám i  římští katolíci představují cca 25 % populace, zatímco téměř třetina obyvatel dodnes praktikuje nějakou formu přírodního afrického náboženství. I když ze všech křesťanských církví je římskokatolická nejpočetnější, v  zemi působí misionáři mnoha desítek dalších církví, mj. letniční, metodisté, celestiáni, baptisté, adventisté či mormoni. Nutno podotknout, že není ničím neobvyklým a divným, pokud některý místní křesťan zároveň praktikuje i rodinné pohanské zvyklosti. První katolický kostel byl zde postaven v roce1680 ve městě Ouidah, nyní jsou katolické farnosti organizované ve dvou arcibiskupstvích a osmi biskupstvích. Z Beninu pocházel vysoký vatikánský představitel kardinál Bernardin Gantin, jenž se zasloužil o tři návštěvy papeže ve své zemi.

Večer věnovaný Beninu – 7. června 2021:18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

Benin

Bělorusko

3. května 2021 – 6. června 2021

Koncem května to bude přesně rok, co v Minsku vypukly rozsáhlé nepokoje, trvající dodnes: demokratická opozice vyzvala k protestům proti vládnoucímu prezidentovi Lukašenkovi, jenž v zemi vládne tvrdou diktátorkou rukou a je vlastně neomezeným pánem Běloruska, zejména poté, co se v srpnu 2020 nechal pošesté zvolit prezidentem. Nejen v Bělorusku, ale i v mnoha dalších zemích se najednou na volných prostranstvích začaly objevovat staré běloruské bílo-červeno-bílé trikolory, které Lukašenkův režim neuznává, oficiálně s odůvodněním, že je při nacistické okupaci Běloruska používal tehdejší fašistický režim. Místo této tradiční vlajky se Lukašenko vrátil k sovětskému modelu státního symbolu, s jediným rozdílem – odstraněním srpu a kladiva.

Zvláštností Běloruska je, že ač jeho obyvatelstvo tvoří jeden z nejstarších slovanských národů, až do konce první světové války neměl svůj vlastní stát, dokonce po většinu svých dějin nebyli Bělorusové uznáváni ani jako samostatný národ. Území, které obývali, se nazývalo Bílá Rus a stalo se vždy součástí některého ze sousedních státních celků. Kromě Litevského velkoknížectví nebo Polské republiky obou národů (Poláků a Litevců, pozn.) bylo nejčastěji zahrnuto do Ruského impéria, a to buď v rámci Kyjevské Rusi, anebo carského Ruska. Ve všech případech se podařilo místním udržet vlastní kulturu, jazyk a tradice, a to i přesto, že zejména v období Sovětského svazu docházelo k zákazu používání jakékoli běloruské identifikace a k násilné rusifikaci, a to i formou deportace původního obyvatelstva a přistěhováním tisíců rodilých Rusů z východu, kteří k Bílé Rusi neměli žádný vztah.

Tato komunistická politika jediného velkého národa se projevuje v zemi dodnes, a to jak v oblasti politiky, tak i v oblasti náboženství. Vztah dvou prezidentů – Putina v Rusku a Lukašenka v Bělorusku – není zcela přehledný a jejich občasná rivalita se střídá se vzájemnou podporou na mezinárodním poli v kritických okamžicích ohrožení své moci.

Bělorusko bylo také jednou z mála bývalých sovětských republik, jehož obyvatelstvo drtivou většinou odmítlo rozpad Sovětského svazu a vyhlášení samostatnosti v srpnu 1991 bylo spíše reakcí nejistoty na politický puč v Moskvě, jehož se vylekali i v Minsku, než touhou po osamostatnění se. Již v roce 1994 při prvních prezidentských volbách v zemi vyhrál odpůrce rozpadu SSSR Alexandr Lukašenko, který sám sebe staví do role zachránce Běloruska a ochránce tradičních běloruských hodnot.

Oficiálně je v zemi zaručená náboženská svoboda, nicméně římskokatolická církev je ostře sledovaná zejména proto, že je podezírána z šíření cizích kulturních vlivů (rozuměj z Polska) a činnost kdysi zakázané řeckokatolické církve nebyla zatím úředně povolena a hlava řeckokatolíků archimandrita Sergiusz Gajek sídlí v Londýně, bez možnosti trvalého návratu do vlasti.

Večer věnovaný Bělorusku – 3. května 2021:

Bělorusko

Belize

Belgie

Barbados

Bangladéš

Bahrajn

Bahamy

Ázerbájdžán

Austrálie

Arménie

Argentina

Antigua a Barbuda

Angola

Andorra

Alžírsko

Albánie

Afghánistán



Copyright © 2018 - 2021 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.