Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

pokud jsme se zcela nestáhli z komunitního života a dovolíme druhým, aby prostřednictvím společných rozhovorů a společně prožitých zážitků nahlédli více do našeho života, je velmi pravděpodobné, že se na svou adresu dozvíme nejen lichotivé, ale i méně příjemné komentáře. Pouze tehdy, když s někým sdílíme nějaký společný čas a prostor, totiž může druhý člověk poznat naše myšlení, naše názory, naše návyky, naše priority a vůbec naše chování a reakce na různé situace. A všechno to může být jiné než u toho druhého, někdy dokonce radikálně jiné.

A pak přichází ten důležitý okamžik, který není pouze okamžikem pravdy o tom, o kom se mluví, ale velmi často – nebo dokonce spíše – o tom, kdo to říká. Že je adresát hodnocení hloupý, líný, blázen, špatný (a sami si tam dosaďme, co všechno může na druhého zaznít), může, ale nemusí být pravda. Pravdou totiž může být i to, že hloupý, líný, blázen či špatný je právě ten druhý. V případě, že vyslovím podobnou úvahu, tak se jedná o mě. Jenže – to bychom museli být opravdu silnou osobností a doslova charakterovou kapacitou, abychom to o sobě připustili.

Učit se být charakterovou kapacitou je náš úkol, daný samotným Vykupitelem. Takže… asi budeme muset přijmout fakt, že se i v kostele a ve farnosti budeme setkávat nejen s lidmi, kteří nebudou podle našich představ, ale i s těmi, kterým nebudeme příliš po chuti ani my sami.

Je nabíledni, že se nutně vynoří námitka, zda je vůbec možné, aby takové společenství existovalo, a pokud ano, zda může fungovat.

Vycházím z předpokladu, že Bůh ví, co po nás chce. A že mu je jasné, že ne všichni jsme stejní, ne všichni máme stejné vzdělání a stejné schopnosti, jakož ani nejsme stejných názorů na jednu a tu samou věc. Posud asi nikdo nemůže se mnou nesouhlasit. Dostáváme se však ke klíčovému okamžiku, kdy se tato skutečnost promítne do možného vztahu s těmito lidmi. Proč bychom měli s nimi kamarádit, proč bychom se měli s nimi více vídat, nebo dokonce proč bychom měli být skuteční bratři a sestry? Záměrně pomíjím fakt, že toto dávné slovní spojení, které se pravidelně objevovalo v kněžských kázáních na úvod promluvy, už taky pomalu mizí: není divu, ti, co se v kostele ještě sejdou, mají často od bratří či sester daleko. A naopak: bratři či sestry mají mezi sebou občas daleko od toho, jak by se předpokládalo a očekávalo. Právě proto, že zmíněným názorovým oponentem a pomyslným nepříjemným protějškem bývá občas i pokrevní sourozenec.

Netvařme se, že tomu tak není. Raději si udělejme čas a prověřme si počet svých dobrých přátel a kamarádů. Těmi nejsou pouze ti, s nimiž zajdeme čas od času na pivo či kafe nebo na pokec na sociálních sítích. Jsou jimi ti, s kterými jsme ochotni a schopni trávit hodně času. S kterými máme společné zážitky, společné akce, spojují nás stejné vzpomínky.

Když jsme se nechali pokřtít, nebo jsme se ke svému křtu přihlásili přijetím svátosti biřmování, vstoupili jsme do důvěrného vztahu s Ježíšem. Od té chvíle bychom měli být tak blízcí, že spolu trávíme hodně času (tedy nejen, že On je stále s námi a počítáme s tím). Reálně. Každý den. Nasloucháme mu. Modlíme se k němu, čteme si Jeho slovo. Toužíme po tom, aby nám blíže vysvětlil, jak myslí ty své požadavky, s nimiž nejen máme problém souhlasit, ale s nimiž dokonce přímo nesouhlasíme a překroutíme si je tak, jak se to jeví správné nám. Je to řešení, abychom zůstali křesťany: nemusíme pak prožívat komplikované vztahy nejen s lidmi, ale ani s Bohem. Je totiž pravdou, že pak nám Bůh nevadí.

Ale… popravdě: měl by. Měl by vadit našim sklonům, názorům, myšlenkám, často i rozhodnutím. Protože jeho cesty jsou odlišné od těch našich. Někdy radikálně. Ale pouze jeho cesty nás dovedou do cíle, kterým je společenství svatých v Božím království. Ano, cílem není individuální abstraktní nebe, ale Communio.

Je září a opět začíná řada farních akcí a aktivit. Nebojme se zkusit na ně přijít a účastnit se jich. Vyjít ze své ulity a risknout, že tam objevíme lidi, kteří nám nebudou sympatičtí a s nimiž si nebudeme mít co říct. Věřím však, že kromě nich tam nalezneme i příjemné kamarády, od nichž se můžeme lecčemu naučit. A kteří nám pomohou na cestě do nebe i tehdy, když nám budou docházet síly.