Slovo na měsíc

LEDEN 2019

Vážení a milí farníci,
kdy jsme kdo a koho slyšeli naposled veřejně se omluvit? Přitom nejen teoreticky, ale i zcela reálně vidíme a vnímáme na druhých chyby a omyly, někdy docela velké a vážné. Přesto se poslední desetiletí stalo trendem, že se nejen žádný veřejný činitel a představitel, ale ani nikdo jiný zkrátka nahlas neomlouvá. Znamenalo by to totiž, že se v tu chvíli na něj začne ukazovat ze všech stran a nebude chybět celá řádka těch, kteří začnou vykřikovat, aby z té chyby vyvodil důsledky, odstoupil odešel, zaplatil, zmizel… A široce daleko (a hlavně dlouho) se bude mluvit nikoli o tom, že si dotyčný umí přiznat chyby a umí se omluvit, ale o těch chybách a omylech. Nějaká slova o trámu ve vlastním oku a stéble v oku druhého – komu to vlastně dnes ještě něco říká?
A přitom každou mši vyznáváme, že „často hřešíme – myšlením, slovy i skutky…“ Pokud je to ale pravda, neměly by z našich úst stejně často zaznívat i omluvy? Hřích totiž není pouze provinění vůči Bohu, ale i vůči člověku. Nakonec právě za tyto skutky vůči člověku budeme na Božím soudu brány na zodpovědnost. Co jsme udělali či neudělali druhým. Zejména, když na něco čekali. Na chleba, na sklenku vody, na úsměv, na pozornost, na sedadlo v tramvaji. Anebo na omluvu. A - dočkali se? „Pane, a kdy jsme tě viděli jako čekajícího – na ten chleba, sklenku vody, úsměv, pozornost, sedadlo v tramvaji nebo na tu omluvu…?“ Odpověď Pána Ježíše na tyto výmluvy dobře známe.
A přesto se neomlouváme ani my v církvi. Ještě tak od druhých bychom ji uměli očekávat a vyžadovat. Ale za co bychom se měli omlouvat my? Jeden druhému, kněz farníkům, farníci knězi, farář biskupovi, biskup faráři… Pokud taková omluva nezazněla několik let (nebo nikdy), znamená to, že si dotyčný nebo my špatně zpytujeme svědomí. Protože sice formálně říkáme, že sice hřešíme často, ale ve skutečnosti jsme zároveň přesvědčeni, že zase až tak často to není. Pokud vůbec…
Přitom omluvě a odpouštění je věnována velká část evangelijní zvěsti. Dokonce nejen to: k pravdám naší víry patří i to, že Ježíš (i když sám nevinný) vzal na sebe naše, moje hříchy. Vzít je na sebe znamená, že nechal na sebe kydat špínu, nechal se nespravedlivě obvinit, dovolil, aby ho považovali za zločince. Také mezi těmi, kteří dospěli do svatosti, nalezneme nemálo těch, kterým byly vylhaně připisovány různé špatnosti, jak to nalezneme i v 5. kapitole Matoušova evangeliu. Současně s nepochopitelným požadavkem, že se v takových situacích máme radovat a jásat.
Ve srovnání s tím je jiný požadavek, abychom běželi včas za druhými a omlouvali se jim, abychom nečekali, než druzí přijdou za námi, ale my šli za nimi, vlastně pohádka. A přitom se nám – ano ani nám věřícím, ani nám kněžím – to udělat nechce. I já jsem původně chtěl tady psát o tom, co všechno se k novému roku už povedlo, a na co se v roce 2019 hodně těším. Ale jelikož jsem si v posledních dnech loňského roku velmi intenzivně uvědomoval, že ve farnosti se nejen hodně věcí povedlo, ale některé věci nevyšly; nejen přibylo hodně nových lidí, ale také nějací od nás odešli. A bezesporu i kvůli mně. Chci tedy veřejně říct, že je mi toho líto a budu se modlit, abych je nadále měl rád. Aby v naší farnosti měli vždy otevřené dveře. A abych v dalším roce neztratil nikoho z těch, kteří mi byli svěřeni.