Slovo na měsíc

SRPEN

Vážení a milí farníci,

tato úvodní slova do srpnového
měsíčníku píšu v Nových Hradech, kam jsem i s kamarádem a našimi koly
na čtyři dny odjel, abych si odpočinul. Plánovaná dvoutýdenní dovolená
v Černé Hoře sice padla, ale tak jako mnozí z vás, i já jsem se musel
rychle zorientovat v nově nastalé situaci a bez většího remcání či
litování najít nějaké jiné řešení. Chtělo by se mi napsat „náhradní“, ale nějak
mi to nepřijde příliš vhodné. Vždyť co je změna plánované dovolené oproti
nalomenému zdraví a co je možné snížení vlastního pohodlí oproti ekonomickému
krachu?

A vůbec, všechno je letos tak trochu
jiné. Na první pohled se u nás sice vše vrátilo do kolejí, po kterých jsme byli
poslední desetiletí zvyklí kráčet, ale někde uvnitř nás dříme určitá nejistota,
někdy možná i obava. Je opravdu všechno kolem nás v pořádku? Nevrátí se i
do našich obcí a rodin strach z covidu anebo jiné pandemie? Nestaneme se i
my uzavřeným ostrůvkem, z něhož nebudeme moct vystoupit a do něhož nebude moct
vstoupit nikdo zvenčí?

Je ráno a já chystám dnešní
cyklotrasu. Jsme kousek od rakouských hranic a pro dnešek plánuji navštívit
historické centrum Vitorazska, které kdysi patřilo do Českého království.
Městečko Weitra je opravdu „za humny“, i když jízdu tam i zpátky vezmu oklikou
přes různé drobné cíle, dnes toho nenajezdíme mnoho, čeká nás necelých 40
kilometrů. Přesto se při přípravě zabývám nejen otázkami vzdáleností, vrchařské
náročnosti terénu a občerstvení na cestě, ale na internetu hledám také
informace o bezpečnosti v této krajině a hygienických pravidlech, která
zde aktuálně platí.

Když jsem se dnes modlil ranní
modlitbu, na chvíli jsem se zamýšlel nad tím, jak málo vlastně stačilo, aby se
změnilo naše smýšlení a chování. Podvědomé i to vědomé. Údaje o situaci
v Česku i zahraničí, týkající se koronaviru, nás v různých tabulkách
atakovaly dnes a denně. A ovlivnily jednotlivce i celé komunity tak, jako asi
nic jiného doposud. Nejde jen o roušky a dezinfekci, ale především o naše
vzájemné kontakty. Kdo s kým se může vidět, kdo koho a kde může navštívit.
Najednou nehrají vůbec žádnou roli potřeby druhých, ale naše vlastní.

Asi už tušíte, kam mířím. Evangelium
čteme a slyšíme nejen několik let, ale naše obyvatelstvo či jeho představitele
se leckdy a leckde chlubí, jak již tisíciletí máme křesťanské kořeny, které si
nikomu cizímu nedáme vzít. Jinými slovy jako bychom deklarovali, že se již od
Velké Moravy řídíme (a chceme řídit) učením Ježíše Krista. Ale je tomu tak?

V červenci i v srpnu se ve
všech farnostech, které znám, bohoslužebné i společenské programy značně
redukují: vypínáme setkávání dětí, mládeže, rodin i seniorů, neběží náboženství
dětí ani biblické hodiny, leckde na nějakých deset týdnů ustanou dokonce i
charitní aktivity. Věnujeme se sobě, svému odpočinku a relaxu. Samozřejmě, že
my duchovní, počínaje bohoslovci a konče papežem, tvrdíme a budeme tvrdit, že
život křesťana ani o prázdninách či dovolené nekončí a že zásady, kterým se
učíme v kostelích na mši, se pak mají projevovat v reálných
myšlenkách, slovech i skutcích, ať jsme kdekoli.















Když jsem dokončil dnešní plánování
cyklotrasy, vrátil jsem se ještě na chvíli k modlitbě. Prosil jsem Pána
Boha, aby nikdo z nás, kdo se hlásíme k víře, ústně ani písemně
nechrlil pouze teoretické principy, abychom se neoháněli krásnými slovy o
lásce, ale abychom to, čemu jsme uvěřili, opravdu každodenně žili. O druhé se
totiž máme starat nejen pasivně (abychom je nenakazili), ale především aktivně
(abychom jim byli nablízku, když budou nakaženi). O druhé se máme zajímat nejen
home office, ale především v terénu. Druhé mám skutečně milovat nejen v
dobách klidných, ale i bouřlivých. Nejen když je nám dobře a nebojím se o sebe,
ale i tehdy, když bychom pět měli nasadit vlastní život. Křesťany jsme a máme
být i o dovolené. Nejen slovy v úvodníku… 

 

Copyright © 2018 - 2020 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.