Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

je za námi léto, pro mnohé možná poslední v takové podobě, jakou jsme si naplánovali či vysnili. Je dobré si to říct na rovinu, abychom nebyli zklamáni, znechuceni či naštváni: už měsíce se mluví či píše o tom, že v důsledku celosvětových změn se mění i ekonomika, a stejně jako žádná rodina, tak ani žádný stát, ani žádná farnost nejsou schopny se od důsledků těchto změn odizolovat. A jakkoli my věřící vyznáváme, že jsou pro nás Bůh a duše důležitější než cokoli jiného a že pro nás peníze a majetek nepředstavují to podstatné, nelze se tvářit, že nevidíme, jak zmíněné celosvětové změny velmi výrazně zasahují i duchovní a společenský život. A to jak jednotlivců, tak i komunit.

Nakonec – možná jste to někteří zažili i na svých dovolených či prázdninách. Pominu drahotu na benzinkách, v ubytovnách či v restauracích: i s tím se žel musíme vyrovnat, a nejen v budoucnu, ale už nyní se podle toho zařídit. Budeme-li čekat, že se to změní a opět si budeme moct vše dovolit jako předtím, budeme zažívat vztek a možná i touhu vyvolat společenské nepokoje či se do nich zapojit. A kam mohou takové nepokoje vést, ukazuje vzdálený i blízký svět poslední měsíce až příliš konkrétně a tragicky.

Zaměřím se na život v církvi, respektive ve farnostech, kde jste během léta byli na návštěvě. Určitě nejsem jediný, kdo smutně konstatuje, že ubývá nejen trvale otevřených kostelů, ale i živých komunit, kde je při příchodu do kostela na první pohled znát, že je tamní společenství živé a radostné. Někde nás zarazí vysoký věk kněze u oltáře, jinde jeho nezájem o to a o ty, co jsou v kostele, ale měl by nás zarazit i chladný anebo žádný kontakt mezi těmi, kteří na mši v kostele jsou. Když přijdeme do cizího města a na území cizí farnosti, očekáváme, že nám tam bude příjemně a budeme mít k dispozici „duchovní služby“, jaké potřebujeme. Čím dál víc však vyvěrá na povrch, že úplně stejně, jako ubývá kvalitních služeb v jiných oblastech, závratně rychle ubývá i těch ochotných pro služby křesťanské. Souvztažnost mezi křesťanskou atmosférou v celé společnosti a námi je mnohem větší, než bychom si možná chtěli připustit. Ježíšovo slovo o tom, že to my máme být světlem, kvasem a solí, které promění celé okolí, není obrazem a pouhým podobenstvím. Jde o příkaz, nařízení: bez toho to zkrátka nepůjde.

Začal další měsíc, v němž se budeme navracet do běžných povinností: v práci i ve škole. Do některých se těšíme, do jiných se budeme muset nutit. Týká se to i našich povinností vůči Bohu a vůči naší farní komunitě. Ano, i vůči ní máme všichni povinnosti. Nemůžeme pouze očekávat, že ji kdykoli najdeme připravenou a nabitou energií, když to čas od času (anebo každou neděli) budeme potřebovat. Tuto živou farnost zkrátka musíme vytvářet my sami. Překonáním nezájmu, neochoty, lenosti, pohodlí, možná i opuštěním svých představ a přehodnocením priorit, co má kdy přednost. A vést k tomu i děti a mládež: aby oni byli nositeli pokoje a skromnosti, obětavosti a radosti možná v náročných dobách, které přicházejí a které budeme muset všichni zvládnout. Nelze pouze přicházet a očekávat, že tam pokaždé najdeme vše, jak jsme zvyklí. Musíme se přičinit, abychom dali dohromady víc než pravidelnou nedělní sbírku. Naše ruce, náš čas, naši vůli, naše srdce. Méně očekávat od jiných a více od sebe. Tak tedy – vyhrňme si pomyslně rukávy a pusťme se do budování a údržby našeho (živého) farního společenství. Věřím, že to vše budeme dělat rádi a s láskou.