Slovo na měsíc

Milí farníci,

je pro mě velmi potěšující i povzbuzující vidět a vědět, že patříme k farním komunitám, kterým se říká „živé“. Odvozuje se to nikoli podle nedělních návštěvníků bohoslužeb, ale podle lidí, ochotných dělat pro Boha, církev i svou farnost více než to, co se běžně považuje za povinnost.

Už naši předkové však znali rčení, které je určitě známé každému z nás: je velmi nebezpečné „usnout na vavřínech“. Ano, naštěstí se v Bubenči můžeme stále spolehnout na to, že je tady sídelní kněz, že funguje skvělá farní i ekonomická rada, že u oltáře nechybí dostatek ministrantů, že se každou chvíli organizuje nějaká charitní akce, že na internetu i v pastoračním plánu je uvedeno několik desítek jmen farníků, zodpovědných za určitou oblast anebo konkrétní akci našeho farního společenství. Ale… abychom mohli v klidu říct, že jsme tzv. „za vodou“, něco nám přeci jen schází.

Pomůžu si zkušeností z jiných „živých“ farností, kde ale paradoxně možná nemají tolik jednotlivců, kteří něco pro farnost dělají. Většinou jsou to však komunity, které „při životě“ drží celé rodiny včetně malých dětí. Mladí lidé, ať už studenti, nebo pracující, ať už svobodní,nebo ženatí či vdané, pro které víra v Boha není pouze doplňkem pozemského života, ale základem, na kterém je tento život postaven a který má prioritu před vším ostatním.

Právě rodiny udržely praktikovanou víru i v dobách pronásledování, i v zemích, kde byla praktická příslušnost k církvi postihována. A nešlo o otce či matky, kteří neměli co dělat, a tak pomáhali i ve všední dny svému knězi. Často to byli špičkoví vědci, výborní studenti, na slovo vzatí odborníci. Lidé, zaměstnaní možná více než jejich kolegové a kamarádi.

Lišili se však od nich především svým nadšením pro věci Boží a zapálením se pro svou farnost, která pro ně reprezentovala církev.

Je však důležité si přiznat, že v Bubenči ve všední den v kostele rodiny úplně chybí. Že mladí lidé si budují spíše svou osobní kariéru, než aby pro ně práce pro církev a Boha byla tak zásadní a zásadová, že by měla prioritu. Že na úklid kostela žádná matka nebo otec nevezme své děti a stejně tak chybí i na jarní či podzimní brigádě.

Já vím, je jiná doba. Zájmy i potřeby nás všech jsou jiné, než byly před mnoha či několika lety. Psychická únava i fyzické vyčerpání jsou stále více realitou než pouhými pojmy i mezi věřícími. Ale právě proto… Co kdyby si každý z nás ve velikonoční době zkusil lépe zorganizovat čas tak, aby kromě nedělní mše svaté ještě jeden den v týdnu přišel sám, s partnerem nebo ideálně s rodinou do kostela nikoli proto, že „musí“, ale protože se chce zastavit v pozemském a dočasném pachtění a prakticky dát především Bohu a sám sobě najevo, že přikázání Boha milovat „nade všechno“ a „celou svou bytostí“ bere vážně. A že to jde.

Ano, možná bude méně cestovat než ostatní kamarádi a kolegové, možná bude muset v týdnu vypustit některou svou zálibu, možná se bude muset překopat řada jiných již zaběhnutých zvyklostí. Ale jsem si jistý, že se to vše vrátí nejen farnosti, ale i jemu samotnému.

Ne, nežehrám a nestěžuji si. Jen bych byl rád, kdybychom si všichni „nalili čistého vína“. Protože každá (i ta naše) farnost se vyvíjí. A to, co je dneska „živé“, může velmi rychle umřít. A věřím, že nejen já, ale ani nikdo z nás nechce být u toho…

                                                                                                                                    P. Miloš

Na obálce kostel sv. Jiljí na hřbitově v Milevsku, u jehož zdí byli pohřbeni strahovští premonstráti P. Hugo Ignác Beneš a P. František Xaver Ulrich, kteří jako administrátoři spravovali farnost svatého Gotharda v letech 1801–1806, když bylo místo faráře uprázdněno.