Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

už opět žijeme v době koronavirové. Tedy správněji bych měl napsat ještě stále, protože už na jaře jsme slýchali docela racionální upozornění od některých vědců, že virus, který nově vzniká, zaútočí poprvé s velkou agresivitou, pak mutuje a vrací se sice s menšími důsledky, zato však s větší frekvencí. Kdysi neexistovala letadla, lodí se plulo celé měsíce a v pouze velmi výjimečných situacích, auta ani vlaky neexistovaly. Takže různé epidemie geograficky postupovaly pozvolna, asi tak, jak rychle se pohybovaly její přenašeči. Dnes jsme v jiné době, a tak musíme přijmout i to méně příjemné, co nám přináší a co nás možná upozorňuje na to, že nejen vesmír, ale ani lidský (ani ten náš vlastní) život není zcela v našich rukách. V čase, který nám je zde na zemi dán, pouze neseme zodpovědnost za to, jaký život předáme dalším generacím. Nejen geneticky v biologickém významu, ale i duchovně, společensky a nábožensky. Aby lidstvo mohlo přežít, potřebuje nejen fyzické zdraví, ale i zdravá morální pravidla soužití. A ta se neučíme online ani virtuálně, ale pouze v komunitě. V obci, ve třídě, ve farnosti…

V uplynulém měsíci jsme vyprovodili na přípravu ke kněžství Michala a Jakuba. Jeden se na rok uzavírá do olomouckého konviktu, druhý už pátým rokem do pražského semináře. Tyto instituce kdysi neexistovaly – zpočátku byli budoucí kněží vychováváni biskupy v těch církvích, kde působili, ve středověku plnily podobnou výchovnou funkci jednotlivé fary, kde adepti kněžství žili spolu s kněžími a pomáhali jim. Tato nejednotnost vedla církev na Tridentském koncilu (1545–1563) k tomu, aby pro budoucí kněze zavedla jednotnou formaci 5–6letých pobytů v jakýchsi internátech (seminářích), kde se nejen přednášelo, ale především učilo odříkání, kázni, komunitnímu i duchovnímu životu a vůbec tomu, co kněz pak v praxi potřeboval. Život v semináři se tak měl stát přípravou pro život v kněžství. To těžké a náročné během několika let pomáhalo zvládnout vše, co doživotní duchovní stav s sebou přinášel.

I my již několik měsíců prožíváme velmi zvláštní období. Všichni jsme sice někde v podvědomí už od jara věděli, že si tímto obdobím budeme muset projít, nicméně jsme toužili po tom, aby to nebyla pravda a abychom se tomu vyhnuli. Nestalo se. A tak pro nás všechny nastává doba zkoušky, kdy se prověří nejen naše schopnost kázně pro záchranu vlastního života, ale i schopnost nalézat různé formy komunikace, abychom zachovali vztahy: rodinné, obecní, farní… Součástí těchto vztahů je společné nesení jak radostných, tak i těžkých situací. Možná právě to dnešnímu individualistickému světu, který se posadil k počítačům a elektronice, v nichž hledá svou záchranu, chybí. A proto se tomu potřebujeme znovu učit.

Už dávno svět nebyl v takovém chaosu jako nyní. Kolik jednotlivců se v posledních měsících vynořilo nejen u nás, ale i ve světě, aby prezentovali své teorie, rady, zákazy, pravidla, nařízení… Dnes zcela jiná než včera a s nejistotou pro nás všechny, zda budou platit i zítra. Nelze si nevšimnout toho, že mezi nimi vládne možná až záměrná nejednota, aby se mohl jako správný nakonec prezentovat ten jediný, individuální zachránce.

Přitom lidstvo už Zachránce kdysi dostalo. Abychom přežili, zanechal nám své Slovo, své svátosti i svou církev. Nikoli jako instituci, ale jako komunitu. Věřím, že i v těchto dnech, týdnech a měsících naší společné průpravy nalezneme způsob, jak nejen nepřijít o to Slovo, svátosti a komunitu, ale také jak z toho všeho dobře, správně a zdravě (po všech stránkách) žít.