Slovo na měsíc

LEDEN

Vážení a milí farníci,

zahajujeme další rok, a i když v rámci dějin vesmíru i celého lidstva (natož z pohledu věčného Boha) to je pouze malicherná výseč fenoménu času, v našem životě může jít o velmi podstatnou životní etapu. Při zpětném pohledu na rok uplynulý v něm totiž určitě nalezneme takové události, které nás víceméně natrvalo poznamenaly, i když si jejich datum možná nebudeme přesně pamatovat. Kromě těch, kteří se radovali ze svatby, z narození dítěte, z úspěchu v práci, na konkurzu či z úspěšného ukončení studia, jsou mezi námi i tací, kteří překonali těžkou nemoc, zažili krach firmy, nečekaně se rozloučili se svými blízkými anebo prožili bolestnou zradu od přátel či známých. Navíc jsme všichni v důsledku neustále se měnících pravidel v Česku i v celém světě procházeli dlouhodobou zkouškou naší imunity, a to hned v mnoha oblastech.

Báli jsme se onemocnět, báli jsme se nakazit druhé, báli jsme se, že s nemocí přijde do našeho života něco hrozného. Abychom se možná následně báli očkování, anebo naopak těch, kteří nekrytě vakcíny odmítají a sebevědomě to také manifestují. Trvá to dlouho. A poznamenává to nejen jednotlivce, ale i naše vztahy. Teoreticky víme, že bychom měli více myslet na druhé než na sebe, ale nenalézáme ani fantazii, ani sílu, abychom jim vyšli vstříc a něco pro ně udělali. Od Krista se učíme obětavosti, posloucháme jeho slova o neustálém dávání sebe sama z lásky druhým, ale většinou jsme rádi, když dokážeme udržet na uzdě nervy a třeba nekřičet či nenaříkat pokaždé, když máme pocit, že nám ten druhý něco provedl. Přitom ještě před několika měsíci bychom to přešli bez povšimnutí anebo s úsměvem. Nedal nám přednost na přechodu. V obchodě stál příliš blízko. Nedal v metru psovi náhubek. Zapomněl zavolat, že nepřijde včas. Nevzpomněl si, že máme svátek…

Moc bych si přál, aby začínající rok byl rokem naděje, že se opět budeme více radovat. Abychom mohli přestat své ruce namáčet několikrát denně v dezinfekci a roušky či respirátory odložili do skříněk a nemuseli se proně vracet, když si po východu z domova vzpomeneme, že jsme na ně zapomněli. Abychom se do restaurací chodili nejen najíst, ale především prožít společné okamžiky a vzájemně se poznávat. Abychom mohli znovu pozvat k sobě domů i někoho, kdo není naším nejbližším, ale můžeme a chceme mu zprostředkovat atmosféru domova, který mu patrně chybí. A abychom i v kostele prožívali silnou rodinu bratří a sester, které pojí více než krev příbuzenstva – spojuje nás Ježíšova krev. Abychom překonávali přirozený strach o sebe a odvažovali se vystoupit z komfortní zóny svého bezpečí. Abychom se znali jménem a dokázali v pravou chvíli jeden druhého povzbudit a pomáhat si.

Máme před sebou další rok. Můžeme ho jako většina lidí vzít pasivně, jak přijde. Nechat se vést časem a prostorem a proplouvat událostmi, jak přijdou. Anebo ho můžeme nějak tvořit. Aktivně a spolu. Pod záštitou Božího Slova, které nás bezpečně provede i nejtěžšími údobími, a posilňováni svátostmi, které se v našem kostele i v tomto roce budou udělovat v co největší míře, přispívat k zázraku Ducha Svatého: ten ze shromáždění lidí činí společenství a z ustrašených jedinců odvážnou komunitu. Ano, může jít v roce 2022 do tuhého. Ale ať je ten rok jakýkoli, můžeme v něm prokázat, proč věříme v Boha a proč má smysl žít v církvi, která není pouhou (a někdy dokonce špatně manažovanou) organizací. 

Zahajujeme další rok. I když to někdy může drhnout, neodešli jsme. Zůstáváme spolu.       

 

Copyright © 2018 - 2022 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.