Slovo na měsíc

PROSINEC

Vážení a milí farníci,

psal se rok 1975. Bylo 30 let po skončení druhé světové války. Rok, kdy už jsem chodil do základní školy a některé události si dobře pamatuji. Včetně toho, že mi druhá  světová připadala jako událost z dávné historie, která se mě vlastně už vůbec netýká. Teoreticky jsme sice chápal zlo, které s sebou přinášel režim, jenž tento válečný konflikt vyvolal, stejně jako bolest způsobenou utrpěním a smrtí mnoha nevinných lidí (obětí války byl i můj dědeček, tátův otec). Když jsem ale poslouchal, že bychom si měli vzít nějaké ponaučení z těch (pro mě historických) událostí, uznávám, že to byla teorie, která se mě nějak výrazně netýkala. Byla přeci jen už jiná doba, my děti (i naši rodiče) žili jinými starostmi, řešili jsme úplně jiné problémy.

Píše se ro 2019. Uplynulo 30 let od něžné revoluce, která způsobila pád komunistického režimu v Československu. U těch událostí jsem nejen byl přítomen, ale již jako čerstvě vysvěcený kněz jsme je doslova tvořil na podiu levického náměstí, kde jsem tenkrát působil. Vzpomínáme na to, píšeme a mluvíme o tom. A občas nás rozčílí, když se mladá generace o to nezajímá tak, jako bychom chtěli. Přitom je vlastně zcela pochopitelné, že komunismus je pro ně úplně stejnou hrozbou, jako byl pro nás v roce 1975 nacismus. Teoreticky ano, prakticky jsme ho však nezažili (a vlastně ani neuvažovali o tom, že by k něčemu podobnému ještě někdy mohlo přijít).

Žijeme úplně jinými starostmi, řešíme úplně jiné problémy. Tedy, pokud si je ještě vůbec chceme připustit a chceme je vidět. Pokud se doba – a my v ní – v některé oblasti posunula velmi výrazně, tak je to právě chápání potřeby druhých lidí nejen jako jednotlivců, ale i jako komunity. Víme o nich, připouštíme nutnost jejich existence (protože my všechno nestíháme), ale přestali jsme je vnímat jako prostředek, skrze který se i my sami můžeme blíže dostávat k Bohu. Ano, týká se to nás věřících: zatímco před rokem 1989 nám komunisté zakazovali chodit do kostela, po roce 1989 nám to naopak nikdo a nic nemůže přikázat. Teoreticky vnímáme zlo spočívající v náboženské nesvobodě, ale zcela opomíjíme, že zlem je i svoboda, chápaná jako svévůle, jíž si sám či sama rozhodujeme o tom, co je či není správné. Právě tak je totiž v Bibli popsán první hřích: člověk chtěl sám rozhodovat o tom, co má a co nemá dělat. 

Nacházíme se v pozici, kdy si my sami vybíráme nejen oblečení, potraviny a bydlení, ale i lidi. Mluvíme jenom s těmi, s kterými chceme mluvit, potkáváme se pouze s těmi, kteří nám nevadí. Zcela normálně nekomunikujeme s těmi, kteří jsou nám nepříjemní a vyhýbáme se těm, kteří nám zdánlivě či reálně ublížili. Zatímco Boží Slovo výslovně mluví o tom, že člověk dostal druhého člověka od samotného Stvořitele, aniž by měl možnost do toho zasahovat, naše slovo a naše teorie mluví o tom, že patří k našim právům některé lidi ignorovat a nemít o ně zájem.

Advent je dobou, jíž církev prožívala jak v roce 1975, tak v roce 1989, a může ji prožívat i letos. Patříme-li do církve, dostaneme i v těchto dnech příležitost nejen soutěžit v tom, kdo, kam a kolikrát půjde na roráty, kolik a jakých dárků k vánocům zařídíme, ale především v tom, komu chceme udělat radost. Je pochopitelné a lidské, že to budou především ti, s kterými žijeme, s nimiž nás pojí přátelství a láska, kteří jsou nám sympatičtí a jimž jsme schopni za něco být vděčni.

Chceme-li však opravdu následovat Krista, on sám sebe daroval těm, kteří si to ničím a nijak nezasloužili. Naopak, přišel především k těm, kteří byli zašpiněni hříchem a s nimiž se slušní lidé (z jejich úhlu pohledu právem) nebavili. Advent tak především pro nás křesťany může být obdobím, v němž potlačíme naše vlastní ega a naše vlastní představy o Bohu a vykročíme blíže směrem ke Kristu. Budeme mít  tomu příležitosti v naší farnosti. Jak na ranních čtvrtečních mších o svíčkách, tak při vánočním úklidu kostela, anebo při akci Strom splněných přání, při níž můžeme anonymně obdarovat stovku nuzných a potřebných. A možná mezi nimi budou i ti, kteří si to (opět z našeho úhlu pohledu) vůbec nezaslouží a kterým bychom jinak žádný dárek nekoupili…



Copyright © 2018 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.