Slovo na měsíc

DUBEN

Vážení a milí farníci,

při naší společné četbě Bible a naslouchání jejímu výkladu putujeme už několik týdnů spolu s izraelským lidem z Egypta do zaslíbené země. Příběh, který většina z nás zná hodně zestručněný v podobě zázračného vysvobození, přechodu Rudým či Rákosovým mořem, tajuplných Hospodinových zásahů v podobě many a křepelek, ale i nenadálého vytrysknutí pramene pitné vody ze skály či vítězství v nerovnoměrném vojenském boji s mnohem silnějším nepřítelem. Těch biblických čtyřicet let putování se nám může jevit jako jedna velká událost, kde se lidé zkrátka jen nechávají vést a o vše ostatní se stará místo nich a za ně samotný Bůh.

Hlubší ponor do Božího Slova nám však přiblíží tuto důležitou etapu židovských dějin natolik detailně, že se z role pasivních diváků a čtenářů dostáváme přímo a aktivně do děje, když se nejednou i my spolu s těmi poutníky cítíme ohroženi fyzicky i morálně, když máme hlad anebo nemáme co pít, když nevíme, co bude zítra a kolik nás vlastně přežije. Pokud vůbec…

V okamžicích, kdy se nadechneme po těžkém boji, počítáme ztráty na majetku i životech, cítíme se totálně zdecimovaní předchozími týdny a měsíci, nedočkáme se ani od Hospodina ani od Mojžíše jako jeho vyvoleného a nám darovaného vůdce žádného rozmazlování, žádného pochopení pro naše slabosti a žádných úlev… Hora Sínaj, u níž se odehraje událost zázračného daru vody, vítězství nad Amálekem a setkání s midjánským knězem Jithrem, se stává místem zjevení Božího řádu. Zatímco my jsme se již spokojili s tím, že umíme (možná) vyjmenovat Desatero, lid se ho učí zachovávat. V konkrétních událostech, v každodenních příbězích. O jejich naplňování mají své představy, Mojžíš je však někdy více, jindy méně trpělivě upozorňuje, že mají hledat nikoli své dobro, ale dobro Boží: ten totiž nechce zachránit jednotlivce ani jednotlivé rody či rodiny, ale svůj lid. Jako Jeho, jako Boží lid. Přikázání ze Sínaje byla nejen ve své době, ale i dnes stále jsou revolučními právě tím, že jejich dokonalost se naplno projeví pouze v komunitě. Jako by se už předem počítalo s tím, že své místo v ní budou mít především lidé selhávající (počínaje pochybujícím Mojžíšem a konče právem ukřižovaným zločincem po Ježíšově pravici, anebo…mnou?), poctivě a pokorně si uvědomující tuto svou nedokonalost, protože jediným dokonalým Pánem, Králem a Zákonodárcem je Bůh.

A lid se bude učit lásce k Němu skrze lásku k druhým, a to takovou, která nebude druhého posuzovat ani odsuzovat, ale bude ho přijímat, bude mu odpouštět a bude se nabízet za jeho záchranu. Izrael tomu příliš nerozumí, i když ho vede muž, jenž s Bohem mluví přímo a často. Bude se to muset učit. Jak dlouho? Biblických čtyřicet let je pro Židy srozumitelnou odpovědí. Než se to naučí. Řeku Jordán už Mojžíš nepřekročí: jeho obětavý osud naznačuje roli jiného Zachránce, který ačkoli je vynikajícím Učitelem a ztělesněnou poslušnou Láskou, neusiluje o záchranu sebe, ale sám sebe daruje, aby tak zachránil druhé.

Čtyřicet dnů letošní postní doby máme za sebou. Každý z nás ve svém svědomí nejlépe ví, kam se za tuto dobu posunul. Zda zůstal stát na místě, zda je stále zahleděný na sebe a na svou záchranu, anebo zda díky letošní postní době vidí víc a lépe potřeby kolem sebe. Zda může dnes, po velikonoční neděli, říct, že mu více záleží na druhých než na sobě, zda někomu pomohl, aby se v církvi či v naší farnosti cítil lépe a milovaně, zda i skrze roušku a respirátor objevil novou tvář a nové srdce hladové po Božích jistotách.

Je možné, že nás napadne, že to v této době nejde. Při četbě knihy Exodus si však uvědomuji, že paradoxně nemohlo být pro Izraelity absurdnější prostředí, kde se měl učil vzájemnosti než právě poušť. Kde bylo jaksi přirozené myslet nejdříve na to, zda přežije jednotlivec…

 

Copyright © 2018 - 2021 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.