Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

pohled do historie, a to i do historie našeho národa, ukazuje, že když se některé problémy nedokázaly vyřešit v klidu, sáhli vůdcové po zbraních a rozpoutali válku. Samozřejmě pokaždé s přesvědčením, že jsou jejich požadavky oprávněné a k jejich dosažení je potřebné protivníka přinutit. Tam, kde selhávala diplomacie a rozumná dohoda, nastupovala válečná tažení. A ne vždy šlo o nějaké bleskové konflikty, které se vyřešily během několika měsíců. Mnohdy tyto boje trvaly celá desetiletí, přičemž obyvatelstvo opakovaně trpělo jak nájezdy válečníků a jejich násilnickým chováním, tak i hospodářskými dopady těchto válek.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak silné charaktery a jak pevnou vůli museli mít ti, kteří nejen nevzdávali svůj život a pokaždé znovu začínali budovat, opravovat, sázet plodiny, ošetřovat zvířata a své zraněné či umírající, ale ještě dokázali nalézt důvod k radosti ze života, nemluvě o víře v Boha, který to vše „vidí a dopustí“.

Kolikrát se asi k němu modlili, prosili ho, lkali, úpěli, možná i křičeli, aby to utrpení už skončilo, aby mohli opět žít v míru a aby se nemusely matky bát rodit syny, že jim je mocipáni odvedou do bojů, jakmile dospějí a budou schopni držet v ruce zbraně. Neumím si představit, že bych byl knězem v takové době a musel bych čelit otázkám, na které není snadné najít odpověď, nechceme-li upadnout do stereotypních klišé a náboženských frází.

Přitom pravda o Bohu, který zůstává Láskou a záleží mu na každém jednom člověku, je jedním z charakteristických a typických znamení křesťanské víry. Tak velmi Bůh miloval člověka, že se sám rozhodl vtělit a žít s ním jeho život, a to včetně nepříjemností, jako je vyhnání z vlasti, ohrožení na zdraví, pohrdání vlastní rodinou, zrada od jednoho z nejbližších přátel, opuštěnost v utrpení, obrovská fyzická bolest při mučení a předčasná smrt v nejlepších letech.

Aby tato pravda nebyla v mých a našich ústech frází, je nutné ji dostat do každodenního života: dovolit Ježíšovi, aby se opět dostal na svět ke konkrétnímu člověku, tentokrát skrze nás, kteří jsme uvěřili, že není pouze jedním z lidí, ale že v sobě nosí Božího Ducha, jehož předává každému, kdo se mu otevře a přijímá jeho svátosti. O Vánocích jsme – i když poněkud jinak, než jsme zvyklí: méně okázale a také méně v kostelích –oslavili narození Ježíše v Betlémě. Pokud jsme chtěli,  znovu jsme po roce slyšeli i námi kněžími často opakovaná slova o tom, že se letos chce Ježíš narodit v nás, v našich životech. Chce se narodit, aby v nás mohl žít, i se svým Duchem, kterého přislíbil poslat, a také skutečně poslal.

A ani dnes se jeho život oproti tomu, jejž žil před dvěma tisíci lety, nemění: než opustil pozemskou existenci a vrátil se ke svému nebeskému Otci, odhalil nám, kde ho můžeme najít s největší jistotou: nebude to ani ve vládních budovách ani v okázalých světských či církevních palácích. Nebude to v přepychu ani v turisticky zajímavých lokalitách. Nenajdeme ho na plážích ani v barech, nepotkáme ho mezi milionáři ani golfovými hráči… I kdybychom to tvrdili a byli přesvědčeni, že to možné je.

Ježíše je nutno hledat znovu mezi těmi, kteří dřou nouzi. Jakoukoli. Materiální, citovou, psychickou. Ježíš se znovu bude objevovat v podobě vyhnance, bezdomovce, nemocného, jehož nikdo nenavštíví, anebo hladového, kterého si nikdo nevšimne jen proto, že o svém hladu nemluví. Evropana jednu stranu hrdě křičí, že se hlásí ke křesťanským kořenům, bojuje za křížena veřejných budovách, odmítá liberální postoje a názory nevěřících, na straně druhé však řinčí zbraněmi nenávisti, posuzování, odsudků. A to nejen směrem k muslimům či pohanům, ale i směrem k vlastním spoluvěřícím, kněžím nebo římskému papeži.

A do tohoto stavu přichází dlouhotrvající epidemie, která nás všechny vyčerpává. Voláme k Bohu a modlíme se, aby to už skončilo. Chtěli bychom vrátit zpět svět, na který jsme byli zvyklí. Bojíme se číst zprávy a o covidu už nechceme ani slyšet… A přitom i v té nepohodě a určité ztrátě jistot lze najít Krista, který trpělivě hledá své učedníky. Najde v nás dostatek víry, naděje a lásky?