Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

bývávaly doby, kdy jsem moc rád četl fejetony, sloupky, úvahy, komentáře, recenze i jim podobné články uměleckého či publicistického charakteru. Obvykle jsem z nich čerpal krátká moudra, která mě poučila, oslovila, inspirovala, a nejednou také pobavila. Tato malá dílka mi byla sympatická jednak proto, že nebyla dlouhá a doslova v průběhu několika mžiků jsem byl v obrazu, nejen na co autor aktuálně reaguje, ale také co chtěl vyjádřit a k čemu směruje či vybízí. I když to v textu obvykle nebylo výslovně vyřčeno. Dalším velkým plusem těchto psaných dílek bylo samotné autorství: promlouvali ke mně lidé, kteří něco umějí, znají, něco dokázali, mají za sebou viditelné úspěchy, a to nejen na poli materiálním a hmotném, ale především v tom lidském a komunitním. Věděl jsem o nich aspoň okrajově, že jsou aktivními na poli obecném, charitativním, církevním, že něco dělají nejen perem a ústy, ale i rukama a srdcem.

Já vím, že to vše, a ještě mnohem více, mohu číst i dnes. Proč tedy to dávno minulé sloveso na začátku tohoto úvodníku? Protože se netýká absence samotných komentářů, blogů či úvah, ale absenci té radosti ze čtení. Ano, připouštím, že důvod může být ve mně – zkrátka jedna generace odchází, přichází jiná, to, co se líbilo našim rodičům nebo nám samotným, už se nemusí líbit pokolení nastupující mladé generace. Nejsem – aspoň doufám – staromilec za každou cenu a netvářím se, že nevidím přibývající šediny ve vlasech a vrásky na čele. Nechci a nebudu donekonečna diblíkovat oblíbená klišé střední a staré generace, že prý věk jsou pouze čísla a důležité je, na kolik let se člověk cítí, a nikoli to, kolik má. Nejsem zatím na tom tak blbě, abych si musel nalhávat, že tomu tak je. Jsem přesvědčen, že člověk má uvažovat reálně a snažit se, aby se ve svém skutečném veku cítil dobře nejen on sám, ale i lidé kolem něho.

A jsme u kořene věci. Velké množství jakéhokoli zboží občas devalvuje jeho kvalitu i hodnotu. Nemusí, ale může. A to se týká jakékoli oblasti. Včetně slova. Mluveného i psaného. Je zvláštní, že stále více potkávám lidi, kteří se v praktickém životě téměř s nikým nedokáží kloudně bavit, dokonce odmítají cokoli dělat či udělat pro druhé, ale pak mají nutkavou potřebu něco hodit do virtuálního prostoru v přesvědčení, že to, na co právě myslí a co je aktuálně napadlo, je natolik důležité, že by se to měla dozvědět celá planeta. Zásoba takto publikovaných slov a vět daleko převyšuje schopnost pojmout aspoň část z toho mentálním prostorem většiny čtenářů. Takže výsledkem obvykle je, že frustrovaní autoři, nevyslyšení často ani svými nejbližšími kamarády – pokud ovšem nějaké vůbec mají – píší dál a dál, víc a víc, stoupá jejich naléhavost i agresivita, ruku v ruce s dogmatickým přesvědčením, že pravda je pouze na jejich straně a ten, kdo s nimi nesouhlasí, je něco jako nepřítel lidstva.

Ano, chybí mi v těch textech pokora i skutečná moudrost. A především láska a laskavost. Humor, který nejen povznáší, ale i posouvá člověka dál, aby se nezbláznil. Přehršle neznámých jmen anebo jmen známých, avšak osob, o nichž není známo, že by přinesly něco pozitivního, vykonaly něco altruistického, bez nároku na peníze, na slávu, na pozornost. Jen tak.

Přesto mě nedávno v jednom sloupečku upoutala a pobavila dvě nevšední slovní spojení. Pro současnou dobu (tedy tu, kterou žijeme) v Česku byl použit termín, že vyhledáváme a razíme „náladu plážové pohody“, a většinu současníků v Čechách autor nazval „gaučovými experty“. Neuvěřitelně stručné, výstižné, vtipné a moudré.

Moc nám všem přeji, abychom si v létě něco přečetli. Vezměme si prosím na dovolenou s sebou Svaté Písmo, aspoň kapesní Nový Zákon či žalmy. Jejich autor je ověřený, autentický a moudrý. A kromě tohoto Božího Slova kéž k nám promlouvají i zkušení lidé, kteří mají co říct. A zbytek… ať možná raději mlčí, opustí pláž či gauč a jde něco užitečného udělat.