Slovo na měsíc

Milí čtenáři,

není nic nového na tvrzení, že obyvatelé Prahy se v mnoha ohledech liší od obyvatel zbytku republiky, a ať už se to někomu líbí nebo nikoli, patříme k těm, kterých se toto tvrzení týká. Jednou z oblastí, kde je tento rozdíl v metropoli velmi patrný, je pobyt Pražanů ve svém bydlišti během letních měsíců. Není vůbec neobvyklé, že se některé rodiny už koncem června (aniž by čekaly na oficiální ukončení školního roku) fakticky přestěhují někam na venkov, k rodičům, prarodičům, na chalupu či jinde, odkud pak ještě navíc absolvují několikatýdenní dovolenou.

Důsledky tohoto jevu jsou patrny i na našem farním životě a dovolím si to ilustrovat na jiných lokalitách než Praha. V létě navštívíme nějaké jiné hlavní město, třeba Paříž, Berlín, Vídeň, Lisabon či Řím. A přirozeně toužíme objevit jeho nejkrásnější památky. Velmi často se jedná právě o kostely, v nichž se několik staletí uchovává nejen umění, ale částečně i atmosféra doby, v nichž tyto chrámy vznikaly.

Jenže… kostely jsou stále častěji v létě zavřené. Následuje logická reakce nás návštěvníků: aspoň v létě by měli více dbát na to, aby kostely byly otevřené… jak to, že se takto chová církev: neměla by naopak být vstřícnější i k turistům, kteří ve větší míře právě v létě touží do kostelů vstoupit?

Věřím, že mezi námi už není nikdo, kdo by si myslel, že za tuto situaci mohou kněží (i když určitě můžeme za řadu jiných nešvarů). Jednak jich v Evropě každým rokem ubývá, někde i o několik desítek procent, jednak mají k ruce mnohem méně dobrovolníků z řad farníků, kteří by byli ochotni zůstat doma, domluvit se mezi sebou navzájem, rozdělit si čas i úkoly a převzít na sebe odpovědnost právě za to, jak vypadá jejich kostel i farnost v době, kdy do ní vstupují a přicházejí návštěvníci odjinud a hledají…

Co najdou letos v Bubenči? Budeme vydávat svědectví o tom, že nejen farář, ale především naše farní společenství je aktivní, živoucí, obětavé a radostné? Počet bohoslužeb v týdnu se již tradičně u Sv. Gotharda zredukuje na tři mše svaté (středa a pátek večer, v neděli v 9 hodin), aby i službukonající (kostelník, varhaník, aranžér, žalmista či akolyta) farník si mohl trochu odpočinout a netlačit před sebou a v sobě nepříjemný pocit, že něco musí, protože jinak to neudělá nikdo. Právě proto chci velmi poprosit, abyste v čase, kdy budete v Praze, i vy ostatní nejen přišli na mši ke Svatému Gothardu i v týdnu, ale pokusili se atmosféru vřelosti a vstřícnosti jak k sobě navzájem, tak k turistům a katolíkům odjinud zprostředkovat alespoň o nedělní bohoslužbě. Poprvé se letos pokusíme i v červenci a srpnu nabídnout u bočního vchodu společné občerstvení. Nepůjde o náročné pečení, vyžadující několikahodinovou přípravu, ale o drobnost: sušenky, voda, káva… Už po půl deváté ráno budou v neděli u vchodu dva koktejlové stolky, a pokud někdo budete moct, prosím, ujměte se hned po mši role „hostitele“.

Určitě jste i vy už někdy zažili jak dobrý pocit z toho, když si vás někdy někdo všiml, usmál se na vás anebo vám jen tak něco zadarmo nabídl. Co však chceme, aby dělali jiní, dělejme i my. Zkusme proto někomu (možná neznámému), kdo v našem kostele bude hledat pokoj, lásku, obětavost a radost, zprostředkovat Boha v této tak prosté, ale účinné podobě.

Když už nejsme jako farnost zajistit, aby kostel byl otevřený každý den od rána do večera, tak ať aspoň v čase, kdy otevřený je a bude, byl místem, kde hledající najde. Boha i nás…