Slovo na měsíc

Milí čtenáři,

koncem listopadu jsem četl o švýcarské vesničce Brienze v nádherném a turisticky vyhledávaném údolí nedaleko lyžařského střediska Arosa Lenzerheide, jejíž obyvatelé dostali od vlády příkaz evakuovat se do 17. listopadu a v ideálním případě rovnou natrvalo vystěhovat. Důvod byl prostý: skalnatý masív, pod nímž tato obec leží, se dal do pohybu a už v minulých měsících se z něho drolilo obrovské množství kamení, které spustilo sesuv půdy. Po nejbližších deštích a nastávající zimě se očekává, že tento proces bude pokračovat.

Část lidí se už odstěhovala, část obyvatelstva je bezradná, několik rodin i jednotlivců se bouří. Verdikt úřadů je však neoblomný: člověk zde žije bok po boku s přírodou a ne vždy má vše ve svých rukou. V tomto případě tahá člověk za kratší stranu provazu a nezbývá, než tuto skutečnost přijmout. Ač je to pro některé z místních hrozné.

Příroda je mocnější než lidstvo, a pokud se lidstvo nepoddá a bojuje s ní, málokdy dosáhne trvalejšího vítězství: to, co se vítězstvím může zdát, se obvykle po delší době vymstí, bohužel na dalších generacích. Proto je důležité už od dětství přijímat fakt, že se přírodě budeme muset někdy přizpůsobit a aktivně něco udělat proto, abychom s ní mohli radostně žít i další desetiletí či staletí.

V dané situaci se jako zásadní ukazuje potřeba, ba dokonce nutnost blízkých rodin, a to nejen příbuzenstva, v jiných obcích a městech. Ti, kteří opouštějí své domovy, si nové bydlení musí najít sami, Švýcarsko jako stát se postará pouze o ty nepřizpůsobivé, které ovšem umístí tam, kde bude mít místo, nikoli tam, kde by chtěli žít.

S prvním prosincovým dnem roku 2025 se nám dostává informace, že za 24 dnů se naše komunity, rodiny i jednotlivci opět mají sejít, aby si připomněli největší pohyb v lidských dějinách: Bůh sestoupil z člověkem nedobytné věčnosti do pozemského času, aby žil s námi. Nejen tenkrát v Betlémě a následně v Nazaretě, ale od té chvíle už napořád: nalezl způsob a formu, jak i po své smrti a svém vzkříšení zůstane mezi lidmi, aby je vedl k Bohu jako k Otci. Ježíš nám od té chvíle pomyslně čte židovské Písmo, vysvětluje, že nic z něho nepřestalo platit, a abychom nemuseli žít v obavě, zda ho naplňujeme správně, anebo nikoli, stačí následovat jeho životní styl, kráčet životem jeho cestou, vzít na sebe těžkosti a kříže, sklánět se k druhým lidem, a to i za cenu velkých obětí, milovat druhé minimálně tak jako sebe samotného a odpouštět jim pokaždé, když se proti nám proviní.

Už tenkrát pro Židy byla tato událost nepříjemná a svým způsobem otravná. Několik desítek let žili poklidně a bez válek, vybudovali si fungující společnost, přinášeli pravidelné oběti a měli vyzdobený chrám. Slovo, které se v Betlémě narodilo, nebylo nemluvné, naopak příliš brzy a příliš nahlas promlouvalo do duší těch, kteří věřili v Boha.

Někteří ho ignorovali, jiní se proti němu přímo vzbouřili. Největší část lidí zpráva o narození Ježíše nechávala úplně chladnými. Pokud ji vůbec zareagovali.

A po mnoha staletích to hrozí i nám. Že výzvu k prožívání adventu, tedy přípravě na Vánoce, úplně přeslechneme. Že si nanejvýš uděláme adventní věnec. Že nic nebudeme stíhat zkrátka proto, že nám zastavení se, duchovní četba, častější modlitba nebo cokoli, co nás může přiblížit k Bohu, už prostě do diářů nevlezou, není tam místo. Museli bychom… něco vypustit. Toto poznání nás může pobouřit, naštvat, rozesmutnit. Anebo probrat z letargie.

Zkusme to. Slyšet to, co je důležité a podstatné, aby advent nebyl prázdným obdobím, ale silným prožitkem. Abychom letošní advent prožili jako jednotlivci, jako rodiny i jako farní komunita. Ano, i já bych advent rád prožil s vámi. Pokud si najdete čas být tam, kde budu já. Možná trochu častěji než po jiné dny v roce.                                                                                                                    P. Miloš