Historie kostela

Kostel svatého Gotharda v Bubenči je drobnější církevní stavba, vystavěná v klasicistním stylu. Jedná se o jedinou sakrální stavbu tohoto druhu na území Prahy. V sousedství kostela stojí bývalá škola a bývalá radnice (nyní Obchodní akademie). V bezprostřední blízkosti je též legendární hospoda Na Slamníku.

I když nevíme nic bližšího o první sakrální stavbě na území Předního Ovence (starý název Bubenče), zasvěcení bubenečského kostela svatému Gothardovi je silným důkazem toho, že to bylo poměrně brzy, jelikož úctu k tomuto světci do našich zemí přinesli benediktinští mniši z Niederalteichu (kde byl Gothard opatem), kteří tvořili první osídlení nedalekého břevnovského kláštera (993) a kromě jiných založili také klášter na Ostrově u Davle (999). Je tedy velmi pravděpodobné, že zde (možná na stejném místě, jako stojí dnešní kostel) stávala prostá kaplička, u níž se ovenečtí modlili. Jakkoli jde pouze o dohady bez historického podkladu, zbožnost místních lze vyvodit i z toho, že někde nedaleko dnešního Krupkova náměstí stával dvůr, kde se ve 12. století narodil a vyrůstal blahoslavený Hroznata, pozdější opat premonstrátského kláštera v Teplé.

První zmínky o existenci kostela jsou již z roku 1313, kdy byl zdejším farářem blíže neznámý kněz Vlk.

I když byl bubenečský kostel jednoznačně farním již počátkem 14. století, historické listiny jej jako farní poprvé zmiňují roku 1352. Jeho podobu nemáme nikde zachovanou, nicméně lze s jistotou tvrdit, že šlo o románskou stavbu (snad rotundu), podobnou ostatním, které se v okolí Prahy v té době nacházely.

Nevýhodou obce Ovenec se velmi záhy stala její poloha: na cestě od řeky k Pražskému hradu se musely přes obec, která navíc ležela hned u královské obory, skýtající dostatečné množství zásoby dřeva i zvěře, přesouvat všechna vojska táhnoucí na Prahu. Není proto divu, že obec často pustla v důsledku válečných škod a zdejší katolická farnost postupně ztrácela na významu.

Když si ovenecký kostel navíc vybrali husité jako svůj svatostánek, v němž se konaly bohoslužby pod obojím (jelikož Ovenec nebyl součástí Prahy, nevztahoval se na něj papežský interdikt z roku 1415), vyvolala místní obec nelibost u katolické vrchnosti. V květnu 1420 se u ovenecké obory utkal Jan Žižka z Trocnova s oddíly Jana z Michalovic a po vítězství husitů Žižkovi lidé zcela vypálili většinu stavění a kostel dokonale vyplenili. Farnost se stala nefunkční, kostel nepoužitelný, a tak v roce 1421 byla bubenečská farnost sv. Gotharda úředně zrušena a kostel zcela zpustl.

Ke konci 17. století se kostel sv. Gotharda (v původní, nedochované podobě) už opět používal, jistou dobu jej spravoval hlavní pražský farář od Matky Boží před Týnem. Dokládá to zápis v bubenečské matrice (dnes ztracené) z roku 1685 o pohřbu vedeném z bubenečského kostela. Libocký kostel, odkud byla svatogothardská farnost chvíli spravována, byl opraven a administrace tamní fary obnovena až roku 1702. Zasloužil se o to nejvyšší purkrabí Českého království Hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka.

Téhož roku se osada v Ovenci (nyní Bubeneč) stala filiálkou libocké farnosti i s kostelem sv. Gotharda. Tento stav však trval pouze do roku 1738.

Ani tato doba však nebyla klidná. Zdejší lokalitou procházela další četná vojska, obléhající Prahu, takže k plenění došlo jak během třicetileté války, tak i v letech 1741 a 1742.

Farnost u zbytků starého kostela byla obnovena v roce 1786, avšak záhy vznikla iniciativa pro výstavbu nového kostela s původním zasvěcením sv. Gothardu.

Historie stávajícího kostela sv. Gotharda v Bubenči začíná v roce 1800. Iniciátorem zbourání starého a výstavby nového chrámu byl pravděpodobně hrabě František Kager ze Štampachu (1742-1804), tehdejší nejvyšší purkrabí Českého království. Právě on totiž vyzval zemské stavy k vypracování nového plánu kostela, protože ten starý již byl „těsný, tmavý a jen dřevěným stropem opatřený“.

Zemské stavy jeho výzvy uposlechly, a ještě téhož roku předložily stavební plán statním úřadům ve Vídni. Těm se však nový návrh nezamlouval: navržené rozměry jim připadaly nedostatečné, vyžadovaly jeho rozšíření alespoň na kapacitu poloviny obyvatel tehdejší bubenečské osady, což činilo 537 duší. Zvláštní je, že Vídeň rovněž kritizovala nízký rozpočet, protože podle ní nelze "za tak nízký peníz vystavět dostatečně uctivý svatostánek". A tak byl rozpočet navýšen o 878 zlatých a dosáhl tak celkově téměř 6000 zlatých.

Když bylo sesbíráno dostatek peněz a císařské stavební úřady ve Vídni souhlasily se stavbou nového kostela v Bubenči, došlo v dubnu 1801 ke stržení starého a již několik dnů poté, přesně 4. května (den před svátkem svatého Gotharda) téhož roku byl slavnostně posvěcen základní kámen nového kostela. Stavba pokračovala velmi rychle. Podle dochovaných stavebních deníků vedl vlastní stavbu mistr zednický z Podbaby jménem Matěj Šmaha, nikde však nebyl nalezen původní plán stavby s podpisem architekta či projektanta. Dodnes tedy neznáme jeho autora.

Na neděli 18. října 1801 byla svolána velká slavnost a do Bubenče na kočáru přijel pomocný pražský biskup (sufragán) Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk (1749–1830), jenž nový kostel posvětil. Patronem nadále zůstal původní světec, svatý Gothard, biskup z Hildesheimu. Původně se u kostela sv. Gotharda nacházel i hřbitov, ten byl zrušen v roce 1888.

Nepříliš vhodné místo s nestabilním podložím způsobilo, že stavba byla už v roce 1810 opravována a také upravována Josefem Zoblem (1746-1814), k dalším úpravám došlo v roce 1861. V roce 1870 byly ve věži osazeny hodiny, které financoval rytíř Adalbert (Vojtěch) Lanna (1836-1909), jenž si nedaleko kostela nechal postavit výstavnou vilu.

Kostel sv. Gotharda má vzácně jednotné interiérové zařízení, které bylo vyhotoveno krátce po přestavbě kostela roku 1801 a jde o dílo platzerovské dílny. Stavitel Josef Zobel buď sám spolupracoval s Ignácem Michalem Platzerem (1757-1826), synem slavnějšího otce Ignáce Františka, anebo ho bubenečské farnosti aspoň doporučil. Jedná se totiž o jedinečný soulad mezi samotnou stavbou a dřevěným interiérem, jenž určité klasicistické jednoduchosti vtiskl slavnostně dekorační efekt, když zkombinoval zlatou polychromii, studený šedozelený povrch a svítivě bílou barvu soch i některých detailů.
Ignác Michal Platzer převzal po svém otci sochařskou dílnu poté, co zemřel jeho starší bratr, jenž měl původně pokračovat v povolání svého otce. Ten je autorem řady významných prací především v kostelích a palácích na pražské Malé Straně nebo Hradčanech, po josefínských reformách však nastal obecně útlum umělecké sakrální práce, proto Ignác Michal – aby udržel dílnu v chodu – přijal nabídky pro zhotovování náhrobních soch a sousoší, a to jak na Malostranském, Vinohradském, tak i na Olšanských hřbitovech. Interiér kostela sv. Gotharda je tak pravděpodobně jeho jedinou ucelenou prací v kostele. Sochařskou dílnu po něm převzali jeho synové František Ignác Jan (1799-1853) a Ignác Karel (1858-1895). Firma zanikla v roce 1907 po smrti jeho pravnuka Jana Platzera.

Dnešní boční oltář Božského Srdce Páně na epištolní straně kostela byl původně zasvěcen sv. Janu Nepomuckému a sv. Antonínu Paduánskému, ke změně zasvěcení došlo v blíže nezjištěné době, nyní se na oltáři místo původní sochy sv. Antonína a obrazu se sv. Janem Nepomuckým nachází socha Božského Srdce Páně od kutnohorského řezbáře Františka Charváta (1886–1954) z roku 1924, která byla původně určena pro protějškový oltář na druhé (evangelijní) straně chrámu, kde se také socha dlouhá desetiletí skutečně nacházela.
Konstrukce oltáře koresponduje s bývalým hlavním oltářem, jeho menza je rovněž tumbová a zdobená zlacenými festony, na menze spočívá predela (část oltáře oddělující menzu od retabula), na níž se nachází tabernákulum, sloužící dnes jako svatostánek, tedy skříňka pro uchovávání ve mši proměněné eucharistie. Na tuto skutečnost upozorňuje červené světlo zvané věčné, jelikož hoří jako jediné i poté, co jsou zhasnutá ostatní světla v kostele a vypíná se pouze tehdy, když je svatostánek prázdný, což se pravidelně děje na Zelený čtvrtek, když se má proměňovat nové množství hostií.
Predela na tomto oltáři nese pilíře zdobené tzv. penízkovým dekorem, retabulum je ukončen obloukovitě a doplněn kartuší obvinutou ratolestmi růží. Nástavec v podobě štítu s pravoúhle zalamovanými volutami ve tvaru řeckého meandru nese urnové vázy s růžemi a rozetu s vlající stužkou. V samém vrcholu je pak zeměkoule s jetelově ukončeným křížem a dvojice andělských hlaviček.