Motorkářská pouť

Po motorkách jsem se díval už jako dospívající chlapec, tenkrát se u nás proháněli buď malí pionýři, anebo velké jawy, obojí mě fascinovalo a toužil jsem jednou podobný stroj vlastnit. Jenže pak jsem pocítil povolání ke kněžství a na religiózním Slovensku v 80. letech minulého století představa kněze ve spojení s motorkou nepřicházela v úvahu. A tak jsem si svůj dávný sen splnil teprve před několika lety v Bubenči, kdy jsem zjistil, že je ve farnosti několik motorkářů a že se s nimi nejen dobře jezdí, ale i povídá. A tak vznikl nápad uspořádat na motorkách pouť, při níž se dokážeme zastavit, pokleknout, pomodlit se, ale i vzájemně si pomoct, kdyby kdokoli z nás něco potřeboval. Poslední roky pouť motorkářů vedl Michal HLADÍK:

Byl jsem požádán, abych na této stránce představil jednu farní aktivitu, a to motorkářskou pouť. Během letošních prázdnin proběhl již její třetí ročník. Každý rok se přibližně pět motorkářů vydává za poznáváním přírodních krás u nás i v zahraničí, církevních a jiných památek a klikatých silnic, které si spíše vychutná právě motorkář než řidič automobilu. Společné putování trvající kolem čtyř dní je pak kromě výše napsaného také časem, kdy spolu slavíme mše svaté, modlíme se za sebe navzájem, ostatní motorkáře a také za celou naši farnost. Protože je to pouť, a nejen výlet, každý z nás si vozí ve svém nitru také své osobní úmysly. Na závěr každého dne nechybí společné povídání, předávání si zkušeností (nejen) zpoza řídítek a vzájemné naslouchání.

Celá akce se připravuje několik měsíců dopředu, kdy otec Miloš objevuje, kam by stálo za to vyrazit, a zajišťuje místa ubytování, prohlídky, vstupy a zkrátka všechno, abychom z dané oblasti zažili maximum. Vedoucí motorkářské poutě pak dostane do ruky předběžný harmonogram a vymýšlí trasu, aby cestování mezi jednotlivými místy nebyly jen přesuny, ale aby si cestu užil motorkář i jeho motorka a aby vše časově klapalo.

Do předem daného harmonogramu se pak po cestě občas nenadále přidá další bod. Letos to bylo řešení situace, kdy jedna z našich motorek ráno nenastartovala. Už bylo načase vyjet, nicméně baterka v oné motorce už s námi evidentně dál jet nechtěla. Roztlačování nepomohlo, ale každý přidal ruku k dílu a s pomocí místního servisu a domluveným moto obchodem na trase jsme nakonec vše zvládli.

Letošní rok byl potom krásný také tím, jaké nás čekalo uvítání při návratu do farnosti. Po mši svaté jsme byli pohoštěni sladkým, slaným a rychlými špunty. Téměř jak po dojetí nějaké Velké ceny.

Příští rok je v plánu již čtvrtý ročník naší farní motorkářské pouti. Její cíl se již rýsuje, otec Miloš jej však už domlouvá s Ivem Gregorem, který po mně přebírá štafetu a ujme se vedení motorkářské pouti v roce 2021. Za rok v červenci tedy na viděnou při vyprovázení, vítání nebo přímo za řídítky. Na viděnou při pouti, při které se sice nešlape pěšky, ale ani se při ní nestává motorka cílem. Je při ní prostředkem cestovním, prostředkem k sobě navzájem i prostředkem k Bohu.