Služba v sakristii
Myslím, že následující slova nevyjadřují pouze mé pocity, ale názor většiny. S ochotou udělat nějaký dobrý skutek a pomoct nuzným to není až tak špatné, jak se někdy zdá nebo i tvrdí. Mnozí lidé stále v sobě nosí přesvědčení, že pomáhat se má. Jde ale většinou o jednorázovou pomoc. Možnost svobodně cestovat a plánovat si některé události třeba i na poslední chvíli však skýtají obrovskou variabilitu v osobním rozhodování, a tak mnohem méně než v minulosti se dnes setkáváme s ochotou k dlouhodobému závazku, včetně pomoci nejbližším, nemluvě o církvi. Vzít si někoho nebo něco na starost totiž znamená vtěsnat do svého každodenního programu zodpovědnost. Nikdo místo mě to neudělá, někde a někdy zkrátka musím být. Je proto určitě nejen chvály, ale i díků hodné odhodlání mladého páru, který ochotně kývl na prosbu o dlouhodobou službu pro náš kostel. Anička a Peter PÁLENÍKOVI:
Vždy som tak trošku tajne v kútiku duše túžil mať na starosti kostol, pripravovať veci na svätú omšu, listovať v misále... Avšak vždy som to zažil len z pozície miništranta u nás v dedine - pomohol som pánovi kostolníkovi po omši odniesť kalich a misku, knihy a konvičky, pred omšou som niekedy skontroloval, či je nalistované to správne čítanie, ale nikdy som to nemal na starosti celé. Lepšie povedané, až do chvíle, keď nás s mojou teraz už manželkou Aničkou oslovil otec Miloš, že hľadá pomocníkov k bubenečským kostolníkom. Po istej dobe zvažovania sme sa na to spolu dali. Dostali sme (obrovské) kľúče od kostola a skvelí kostolníci manželia Zdeněk a Věruška Kopkoví nám boli a stále sú so svojimi skúsenosťami dobrí učitelia. Postupne nás spolu s otcom Milošom zaučili a dostali sme sa do toho. Napokon nás čakala "skúška" - mali sme Kopkových zastúpiť počas svätých omší v lete, keď boli na chate. Túto neformálnu skúšku sme zvládli. Po lete sa pridala ešte druhá nedeľná omša o 10:30, ktorú sme dostali na starosti. Odkedy sme sa na túto službu dali, ubehli už takmer 3 roky. Dnes sme s Aničkou zodpovední okrem neďeľnej omše ešte za večernú piatkovú omšu. S Kopkovými sa nám veľmi dobre spolupracuje, pretože sú veľmi ústretoví a vždy keď sa dohodneme, nás zastúpia a pomôžu nám, keď musíme odísť mimo Prahu. Takisto sa aj my snažíme pomôcť im, keď majú nejaké svoje povinnosti. Kostolnícka služba je veľmi zaujímavá, ale je to aj obeta. Človeka to naučí lepšie chápať omšu, čo sa tam deje, prečo sa to deje, objaví pritom "zákulisie" kostola, a spozná sa z rôznymi kňazmi, keď zastupujú otca Miloša. Momentálne sme trošku viac zaneprázdnení, pretože máme doma čerstvo narodeného synčeka Peťuška (ten menší na fotke), ktorý nám dokáže veľmi rýchlo a nepredvídateľne zmeniť plány. Napriek tomu sa budeme snažiť prísť vždy včas a splniť si svoju službu, s ktorou nám možno raz aj on pomôže.
Farnost není pouze kněz, naopak kněz byměl přicházet do farnosti, která již jakospolečenství funguje, a společně s toutokomunitou pod svým vedením dál rozšiřovat a prohlubovat její životaschopnost.Srdcem farnosti je kostel – místo, kde seminimálně jednou týdně všichni farnícisejdou, aby byli spolu a aby společně Bohachválili, hledali, poslouchali a přijímali ho.Kostel není majetkem kněze, takže o jehoprovoz by se měli postarat samotní farníci.Najít někoho obětavého, kdo si tuto službuvezme na starost, je dnes pořádná fuška.Kromě manželů Kopkových a manželů Páleníkových se o to snaží i Mája DRATVOVÁ:
Když jsem byla malá, o náš kostel (teď nemyslím kostel u Sv. Gotharda) se starala pro mětehdy stará paní. Občas nám dětem dovolilas něčím v kostele pomoct. Nejvíc jsem milovala, když jsem jako dítě mohla zvonit. Dnesuž je všechno automatizované. Obdivovalajsem ji za to, jak a co všechno perfektně zvládala a jak přesně věděla, co a kdy pan farářpotřeboval.Za svůj život jsem „prošla“ vícero farnostmi(z důvodu studia a stěhování) a všude to vypadalo podobně – myslím tím, že každý kostel měl svého kostelníka, který se o kostelstaral. Když jsem před více než patnácti lety„zakotvila“ v našem kostele, ani mě nenapadlo, že bych měla s něčím ve farnosti či v kostele pomoct. Vždycky jsem přišla do kostelana mši a po ní hned odešla domů. Dokoncejsem na nějaký čas kostel dokonce úplně„vypustila“ ze svého života. Vrátila jsem sedo něj, když jsem si uvědomila, že musímvíru, kterou mi odevzdali rodiče a prarodiče,odevzdat dál svým dětem. A samozřejmě začala přemýšlet i o tom, jak pomoct farnostiči přímo v kostele. Takže jsem před více neždvěma lety napsala panu faráři mail, že bychráda pomohla. Ani ve snu mě nenapadlo, žeby ze mě mohl být kostelník. Chtěla jsemjenom něco ušít, vyprat… S panem farářemjsme se znali jenom „zběžně“, od vidění.A v podstatě v tu samou dobu mi napsal i sámpan farář, že o mně přemýšlel jako o pomocném kostelníkovi. Chvilku jsem váhala, probírali jsme to doma s manželem, pak jsme toprobrali i s otcem Milošem u oběda u nás…Nakonec jsme se domluvili, i přesto, že je tovelká zodpovědnost a člověk tomu musí věnovat čas a je někdy kvůli kostelu „uvázaný“v Praze. Velkou oporou, učitelem a vzorempro mě byli a jsou Zdeněk a Věrka Kopkovi.Hlavně Zdeněk mi pomáhal: naučil mě, covšechno se má připravit na mši. Přiznámse, ze začátku jsem tápala v misálu (kniha,kterou používá pan farář celou mši svatou),opakovala jsem si dokola, co všechno mámudělat, abych na to nezapomněla. Zdeněkmi však vždy pomohl. Jako kostelníci jsmetři a střídáme se, aby toho na jednoho nebylo moc. Vždy se umíme domluvit; když jedennemůže, zastoupí ho jiný. Většinou mámedvě až tři služby do týdne. Přijít dřív a odejítz kostela jako poslední je samozřejmost, otevřít kostel, rozsvítit svíčky, připravit kalich,konvičky, knihy… no prostě to, co je potřeba.Vzhledem k pandemické situaci máme momentálně systém trochu upravený, abychombyli v co nejkratší době v kontaktu a jedendruhého nenakazili. Ano, být kostelníkemje náročné, a já jsem moc ráda, že můžu býtkostelníkem právě u nás ve farnosti.
